Nikdy jsem neměla pocit, že bych snad nedýchala správně. Troufám si dokonce tvrdit, že umím dýchat přesně tak, jak potřebuji, abych se neudusila. S výjimkou občasného zadržení dechu při nástupu do tramvaje nebo blbostí ve vaně opakuji pravidelný nádech a výdech dvacet čtyři hodin denně. Bez výjimky.

„Přemýšlej o tom,“ řekl mi a znělo to přísně. Pak zavěsil telefon a nechal mě tam na pohovce sedět k smrti vyděšenou z toho, že neumím dělat správně něco, co by mělo být naprosto přirozené. Volám matce a ptám se jí, jestli ty moje problémy s dýcháním nemají snad nějaký skrytý původ v dětství. „Neškrtila jsi mě?“ udeřím na ni rovnou.

„Ne, ale párkrát jsem to měla v plánu,“ odpoví matka a upozorní mě, že na kraviny nemá čas, že zrovna upekla našemu psovi bábovku a že by mu ji s dovolením nakrájela, ať rychleji vychladne. Za deset minut mi volá zpět a oznamuje mi, že když mi byl asi rok, zajela jsem celá do zavinovačky a málem se udusila. „Bylas úplně modrá.“ Řekne to tak klidně, jako by šlo o barvu kachliček v koupelně.

Celý zdroj článku: http://psychologie.cz/dychej/