Vyjma poslední stovky let lidské historie byla legálním přístupem k životu jen a zásadně pokora. Nejen náboženství, ale celkový životní styl učil člověka pasivně snášet. Ať už se tomu říkalo osudjho nebokarma.

Teprve během posledních pár desetiletí došlo k radikálnímu obratu. Slovo pokora náhle vymizelo se slovníku. Jako by ani neexistovalo. Všude se teď skloňuje aktivita, dravost, iniciativní přístup k životu. Všechno máme údajně ve svých rukou, jen to uchopit za správný konec.

Chytit dobrou vlnu

Ale je tomu tak doopravdy? Je třeba jít vždy ode zdi ke zdi vstříc novému extrému? Možná každý druhý z nás má ve svém okolí někoho, o kom by se dalo říct, že je chronický smolař. Ne, že dostane jednou životní kopanec, zvedne se, jde dál…a další kopanec následuje až po určité době, kdy se už zregeneroval a má dost sil. Míra kopanců od života, stejně jako jejich frekvence, je u různých lidí také různá. Frekvence nesmí být příliš častá, aby člověk nerezignoval a nezačal si připadat jako fotbalový míč.