Příroda

Konec zahrádkářů v Čechách? (aneb nové nařízení EU o osivech)

 

Evropská Komise pracuje na návrhu zákona, který by v podstatě zakazoval šíření osiva mezi drobnými zemědělci i běžnou populací. Zahrádkáře a drobné zemědělce staví do role velkých pěstitelů, kteří by museli mít registrované každé semínko, které vsadí do země. Může omezit potravinovou suverenitu jednotlivých států, regionů a skupin a omezuje svobodnou volbu spotřebitelů potravin, kteří se pak stávají závislými na velkých osivářských firmách.Pokud by byl tento návrh přijat, došlo by k striktním omezením uvádění osiv a rozmnožovacího materiálu do oběhu, a to jednotně v rámci celé EU. Takovéto požadavky mohou vyhovovat zemědělské velkovýrobě, ale významně snižují možnosti zemědělců uchovávat tzv. farmářská osiva, a také zahrádkářů, drobných pěstitelů a organizací, které se věnují záchraně a uchování starých odrůd.

Velká administrativní zátěž – způsobená požadavkem registrace každého osiva – by znemožnila drobným zemědělcům pěstovat na svých polích zeleninu, obilí a další plodiny z osiva z předchozí sklizně nebo od sousedního zemědělce a stavěla by tuto činnost na hranici zákona. Totéž by platilo i pro zahrádkáře či nově oblíbené komunitní zahrady. Ti by pak mohli pěstovat pouze z registrovaných semen pocházejících od velkých osivářských firem. V praxi by to např. znamenalo, že  si sousedi nemohli vyměnit přebytky svých sazenic rajčat anebo  nesměli použít na zahrádce jako sadbu své brambory z loňska.

Bakteriím vyrábějícím ekologický plast nejvíc chutná olej z menzy

Technologie výroby plastu z odpadního oleje míří do praxe a hledá uplatnění třeba na čínském trhuPoužitý olej z vysokoškolské menzy se někdy může stát vyhledávanou lahůdkou. Alespoň pro bakterie, které vědci z Centra materiálového výzkumu v Brně využívají pro výrobu ekologické obdoby plastu. Právě olej z menzy chutná bakteriím nejvíce, uvedl výzkumník Stanislav Obruča, jenž o bakteriích s nadsázkou hovoří jako o svých dlouholetých přátelích. Technologie výroby plastu z odpadního oleje míří do praxe a hledá uplatnění třeba na čínském trhu.

Bakterie pěstované brněnskými výzkumníky vytvářejí uvnitř buněk zvláštní látku, která jim slouží jako zásoba na horší časy. "Tak jako my tloustneme, když máme všeho dost, tak tyto bakterie produkují polymer. A ten má shodou okolností mechanické vlastnosti podobné plastům," popsal Obruča. Oproti běžnému plastu má ale jeho ekologická obdoba zásadní výhodu - v přírodě se rozloží, a proto nijak nezatěžuje životní prostředí.

Tři pilíře zdraví

 

 

Všechny kopce, pohoří, všechny louky a lesy jsou přirozené lékárny.“  (Poracelsus)

 

Už první lékaři lidstva si uvědomovali velký vliv výživy na lidský organismus. Není těžké pochopit, že jsme to, nebo přesněji z toho, co jíme. Náš biologický „stroj“ byl „vyrobený“ na „palivo“, které poskytovala příroda syrové plody, ovoce, zelenina a obilniny, zpestřené občasným úlovkem. Civilizace, pokrok a potravinový byznys však přinesly pro náš organismus nevhodné potraviny, zničené nadměrnou výrobou, ale přizpůsobené chuti, jaká se v přírodě nenachází.

„Na každou nemoc vyrostla bylina.“ (Stará lidová moudrost)

Rafinovaný cukr, vymleté obilniny, přesolené nasycené tuky, konzervy, sladké nápoje a mnoho dalších potravinových lahůdek denně útočí na naše organismy. Také v populárních relacích a příspěvcích v médiích o vaření se všechno hodnotí podle toho, jak to chutná – ale o tom, jaký to má vliv na zdraví, nepadne ani slůvko. Jako bychom od dob Hippokrata kráčeli ne dopředu, ale pomalu zpět. Výsledkem jsou obezita, cukrovka, kardiovaskulární nemoci, rakovina. O výživě vychází nekonečné množství článků a knih, vedou se sáhodlouhé diskuse. Maso, mléko, vejce – ano, nebo ne? Vegetariánství, veganství? Dělená strava? Taková, nebo onaká dieta? Čemu má člověk věřit a čemu ne? Když se vůbec zamyslí nad svým zdravím a výživou a chce ji zlepšit, co má dělat?

Proč se pálí čarodějnice?

 

Jen pár svátků nebo lidových zvyků má u nás tak silnou odezvu mezi lidmi jako každoroční "pálení čarodějnic". Možná právě proto, že ho nikdo nenařizuje a hromadně neorganizuje. Všichni si jistě vybaví větší či menší vatry hořící snad v každé obci. Stejně tak bohužel i už tradičně zvýšenou aktivitu hasičů a sanitek, které vyjíždějí k požárům a popáleninám. Kde se ale vzal tenhle zvyk? Víte to?

ObrazekPálení čarodějnic (taky též Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine) se odehrává vždy v noci z 30. dubna na 1. května. Jedná se o velmi starý a dodnes živý lidový zvyk. Ten večer / noc se lidé schází u zapálených ohňů a slaví příchod jara. Na některých místech se staví i tradiční májka.

Noc z 30. dubna na 1. května bylo pokládána už od pradávna za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodeností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků. Lidé také věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním úkolem tohoto starého lidového svátku byla oslava plodnosti.

Na ochranu před čarodějnicemi a zlými duchy se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Postupem času se z těchto ohňů stávalo „pálení čarodějnic“. Na zmatení případných letících čarodějnic, mladíci ze vsi vždy vyhazovali  smolná košťata do výšky. Popel z těchto ohňů měl mít navíc i zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti.

Najděte si právě tu svoji studánku

Nalézt ve správnou chvíli v přírodě pramének čisté vody je mnohdy malý zázrak, ten úžasný pocit ostatně zná každý poutník, který se kdy znaven a žízniv trmácel krajinou. To platilo od pradávna, zkušenosti dávných lovců, zemědělců i cestovatelů si neseme v sobě, a tak ani v dnešní době nepřekvapí, že krásná studánka je ozdobou mnohého koutu naší přírody, na který mnozí vzpomínají ještě po mnoho let.

V moderní uspěchané době, kdy je prý na vodu nejlepší umělohmotná láhev, však význam přírodních zdrojů vody pomalu zaniká (a mnohdy nepomůže ani úprava vody). Po staletí udržované studánky pustnou, praménky se ztrácejí v bahně, pamětníci rozsáhlých pramenišť odcházejí, prastaré mapy neplatí. Je to velká škoda, voda do krajiny patří, a to nejen pro lidi, ale i pro veškeré živočichy.



Michael Behe - Darwinova černá skřínka

Prakticky všichni seriózní badatelé pokládají Darwinovu evoluční teorii za správnou. Ačkoliv bylo velmi nesnadné tuto teorii prosadit, po více než stoletém úsilí se to, alespoň mezi zasvěcenci, podařilo. Dnešní biologové věří, že na všechny dosud nezodpovězené otázky - jako například jak vznikl život na Zemi či jak mohlo během kambrické exploze dojít ke vzniku tolika nových druhu - naleznou odpovědi v souladu s darwinismem. Jako většina z nás, i oni považují Darwinovu evoluční teorii za spolehlivé vysvětlení.
Ovšem, je tomu opravdu tak? Jak bychom reagovali, kdyby se objevila fakta, která by zásadně odporovala tomuto všeobecně přijímanému výkladu?

V knize Darwinova černá skříňka nám Michael Behe ukazuje, že důkazy o omezené platnosti evoluční teorie máme celou dobu přímo před očima - jsou však natolik malých rozměru, že se nám je podařilo spatřit teprve nedávno.
Stěžejní body jako jeho argumentace totiž spadají do oblasti dvou poměrné velmi mladých vědeckých oboru: mikrobiologie a biochemie.


Michael Behe není přitom stoupencem kreacionismu. Véři svým vědeckým metodám a odpovědi na otázky rozhodné nehledá v nějakých náboženských dogmatech. Přesvědčivě však dokazuje, že biochemické mechanismy musely být zkonstruovány - buď Bohem nebo nějakou jinou vyšší inteligencí. Badatelé se už celá desetiletí marně snaží uvést své překvapivé objevy z oblasti biochemie v soulad s evoluční teorii z devatenáctého století, která je prostě není schopna pojmout. Darwinova černá skříňka naznačuje, že nastal čas, aby si i vědci uvědomili, jaké nové a vzrušující možnosti se před nimi otevírají. My ostatní budeme alespoň bedlivé přihlížet

Dr. Michael J. Behe je profesorem biochemie na Lehigh University v USA. Žije ve městě Bethlehem ve státě Pennsylvania.

Záhady světa A. C. Clarka 13. - Kabinet kuriozit

Dokumentární seriál slavného vědce a sci-fi spisovatele A. C. Clarka z roku 1980 o 13 dílech, v nichž se věnuje různým tajemným fenoménům našeho světa, od yettiho a bigfoota, přes různé mořské i jezerní příšery až po starověké technologie.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK