Povídky a příběhy

Proč na sebe křičíme, když se zlobíme

PROČ NA SEBE KŘIČÍME

Podle jednoho příběhu se starý mudrc zeptal svých žáků:
„Proč na sebe lidé křičí, když jsou rozzlobení?“

 

 Lidé se zamysleli a odvětili: „Ztrácíme klid,“ řekl jeden, „a proto křičíme.“

„Ale proč křičíš, když druhý člověk stojí vedle tebe?“ zeptal se stařec. „Není možné s ním mluvit potichu? Proč na druhého člověka křičíš, když se zlobíš?“
 
Lidé mu dali různé odpovědi, ale ani jedna z nich mudrce neuspokojila.
 
Nakonec jim vysvětlil:
 
„Když jsou dva lidé rozzlobení, jejich srdce se od sebe velmi vzdálí. A tak se snaží tuto vzdálenost překonat a křičí, aby se vzájemně slyšeli. Čím více se zlobíte, o to víc na sebe musíte křičet, abyste se navzdory velké vzdálenosti slyšeli.“ 
 
Potom se mudrc zeptal: „Co se stane, když se do sebe dva zamilují? Nekřičí, ale mluví spolu mírně. Proč? Jejich srdce jsou si blízká. Vzdálenost mezi nimi je nepatrná.“
 
A moudrý muž pokračoval: „Když se zamilují ještě více, co se stane? Nemluví, jen šeptají, protože láska je k sobě ještě přiblížila. A potom už ani nemusí šeptat, pouze se na sebe dívají. Tak blízko jsou si dva lidé, když se milují.“
 
Pak dodal: „Když se hádáte, nedovolte, aby se vaše srdce od sebe vzdálila, nepronášejte slova, která vás ještě více vzdálí. Jinak jednou nastane chvíle, kdy vzdálenost mezi vámi bude tak velká, že k sobě nenajdete cestu zpět.“
 
 

 
 
Vydalo Karmelitánské nakladatelství 
-101786-

 

Masoví vrazi, Hannibal Lecter - skutečné příběhy

Poster k filmu 						Masoví vrazi, Hannibal Lecter - skutečné příběhy (video film)															Fascinující a mrazivé výpovědi o lidské zrůdnosti a o faktorech, které k ní mohou napomáhat. Dokument se zaměřuje hlavně na příběhy tří, snad nejznámějších kanibalistických sériových vrahů. Ukazuje, jak se z člověka může stát lovec jiných lidí a proč. Taktéž rozebírá kanibalismu jak fenomén, vyskytující se obsáhle ve filmu či literatuře, tak i jako tabu moderní společnosti.

Renomovaní američtí vyšetřovatelé, kriminalisté a psycholog nám poskytují pohled do duší a objasňují chování největších sériových vrahů, kanibalů a pedofilů v dějinách moderní světové kriminalistiky.

ČEHO NEJVÍCE LITUJEME PŘED SMRTÍ

Bronnie Ware pracovala mnoho let se starými a umírajícími lidmi, sdílela s nimi poslední chvíle života. Na svém blogu nyní zveřejnila pět nejčastějších věcí, kterých umírající lidé litují. Co může být větší inspirací pro naše současné životy relativně daleko od smrti?

Jak se Bronnie se svými klienty bavila o tom, čeho v životě litují, některá témata se začala opakovat. Na základě tohoto článku pak vyšla celá kniha „The Top Five Regrets of the Dying“.

1) Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.

To byla nejčastější lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že se jejich život je téměř u konce a podívají se zpět, jednoduše vidí, kolik snů zůstalo nenaplněných. Většina lidí si nenaplnila ani polovinu svých snů a musela umřít s vědomím, že to bylo volbami, které udělali.

Je potřeba se pokusit naplnit alespoň některé z našich snů. Jakmile ztratíte své zdraví, bude pozdě. Zdraví přináší svobodu, kterou si málo kdo uvědomuje.

2) Přál bych si, abych býval tolik nepracoval.

Toto tvrdil každý umírající muž, se kterým jsem se setkala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých rodičů. Ženy tuto lítost také zmiňovaly. Jelikož ale patřily ke starší generaci, většinou nebyly nositelky výdělku. Všichni muži, se kterými jsem pracovala hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života prací.

Zjednodušením životního stylu a vědomými rozhodnutími je možné omezit potřebu tak, že nepotřebujete takový příjem, jak si myslíte. A vytvořením více prostoru ve vašem životě se můžete stát šťastnějšími a otevřenějšími novým příležitostem, které mohou více vyhovovat vašemu životnímu stylu.

Strašidla a jiné potvořiny (3)

Kapitola z knihy "Střepy jednoho života" Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT

Říkám: "Dnes to již nepůjde, ale zítra uděláme Mši svatou za vašeho otce. Musíte všichni na ni přijít a hlavně musíte být natolik silní, abyste mu odpustili."Říká ta paní: "To bude těžké, ale my to dokážeme!" V pátek byla celá rodina na Mši svaté. Prosí mne starší její sestra, abych jim přišel požehnat ten příbytek, kde teď přebývají v Havířově a přišla pro mne hned v pondělí časně ráno. Po cestě mi vypráví, co všechno zase ještě prožili tuto poslední noc. Bylo jich v té světnici celkem 6, spali pro jistotu na zemi a přesně ve dvanáct se naplnila světnice dýmem, smradem, koncentrovalo se to až na dvéře, které vedly do vedlejší světnice, až z té mlhy byl jenom jakoby míček, který se menšil a nakonec to byl jenom trs paprsku, který ukazoval přesně na její hodinky. Děs, který jí lomcoval byl nepopsatelný, takže onu paní Milušku museli potom s velkou námahou křísit. Ale podotkla, že již tátovi též odpustila.

Když mně vyprávěly ony dámu o svých utrpeních, co zažila celá jejich rodina, žili na Slovensku za první republiky. Byla mi hanba za všechny spolubratry, kteří mluví o svých obětech a těžkostech duchovního stavu. Jejich maminku propustili na podmínku, ale po tom, co ji táta znásilnil v opilství, zase ji přichytili při krádeži a ona musela znovu do kriminálu. V lapáku se jí narodila dvojčata, jedno tam zemřelo a to druhé bylo dáno do opatrování cizím lidem. Zbývající děti byly dány do služeb cizím rodinám.

Tu líčily ten hrozný zápas o děti. Ne z lásky, ale z lakomství. Protože za dítě do deseti let se platilo 140 korun na měsíc a za dítě nad 10 let jenom 40 korun. Proto ta nejstarší, která pečovala o ty nejmenší, stála v Žilině a ženské trhaly z její náruče nemluvně a nikdo nechtěl vzít tu dvanáctiletou, protože se jim zdálo, že na ni nic netrhnou. Až se kterási ustrnula, vzali ji i s dvěma nemluvňaty do služby. Ale opravdu do služby, ne pro to, aby se ukázaly křesťankami. Alespoň se konečně najedli, ale byli rozptýleni. Maminka byla v kriminále. Vypráví mi jedna ze sester. Žijících zůstalo 8, 3 zemřeli. Kdybychom neuměli krást, nikdo z nás by nepřežil.

Strašidla a jiné potvořiny (2)

Kapitola z knihy "Střepy jednoho života" Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT

 Měl jsem zásadu, že všichni dělníci, kdo chodí již před pátou do zaměstnání, musejí vědět i vidět, že se jejich kněz již za ně modlí. Pomáhalo mi to v mnohém a k mnohému. Byl jsem živ z nadšení, které jistě bylo umocněno minulou touhou být zase u svého. Nikdy však ani tato touha nebyla tak mocná, abych zradil příslušností ke kolaborantskému hnutí.

Další den byl zjev poněkud odlišný. Najednou a zase přesně ve stejnou dobu, tedy ve dvě hodiny, začaly doslova mlátit všechny jazýčky, které byly v oknech proti bouchání okenních dílů. Byl to kravál tak mocný, že se mi zdálo, že musí být slyšet až na ulici. Trvalo to zase tak dlouho, až jsem vypotřeboval všechnu svou zaříkavačskou sílu, vykropil svěcenou vodu a žehnal jsem stále tak mocně, že nebylo k pochopení jak to, že tyto úkazy nereagovaly a kravál trval tak dlouho, až se všechno zase utišilo. V tuto noc nic škodlivého, jenom neklid, šumot, nic násilnického. Měl jsem z toho jenom nepříjemný dojem, ale nebylo nic, co by vzrušilo.

Bylo další ohlášení kajícníka, který se objevil, někdy možná již při ranní tedy v sedm. Jindy až někdy po poledni, podle kalibru a podle odvahy, kterou kdo v sobě našel. Ale již jsem věděl, že tyto úkazy jsou spojeny s tímto úkonem kajícnosti. To byla nádherná mzda za noční zděšení.

Strašidla a jiné potvořiny (1)

Kapitola z knihy "Střepy jednoho života" Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT

 

Zajímavou kapitolou v mém životě byly úkazy, kterým říkám strašidla.

Ať se jedná o období kriminální, kde se dalo pracovat s živými sny nebo o dobu ve Fulneku, kdy jsem své zažil s nočními úkazy nebo až v Orlové, kde jsem měl příležitost pracovat proti mocnostem, které jistě byly ďábelské.

O živých snech, které pro mne znamenaly nejenom oživení někdy těžkého pobytu na samotkách, jsem se již zmínil v jiné stati. Byla to úžasná pomoc ve všem, co se muselo přežít. Přesné údaje, na kterých jsem mohl stavět svá rozhodnutí. Trvalo to téměř 6 let, co mi Pán dával pomocnou ruku i tímto způsobem. Pro soustředění byla samotka jedinečné místo. Málo styků se světem, žádné dopisy, žádné návštěvy, někdy ani vycházky, někdy žádná práce. Nebylo, co by rušilo, co by plnilo mysl vším tím, čeho jsme v normálním životě plni. To dalo základ oné citlivosti, která se dala rozvinout až k používání sugesce - přenášení myšlenek nebo zachycování myšlenek z dálek.

Jestliže na samotkách nebo v kriminálech vůbec byla tato činnost něčím, co mi pomáhalo, byly úkazy Fulnecké éry něčím, co napínalo mysl a dávalo podněty k vážnému zamýšlení, především nad vlastním vztahem k tomu, co nebylo přirozeným způsobem jednoduše vysvětlitelné.

Za vyšehradskými strašidly

 

vystrr1Zimní počasí výletům v nížinách zdánlivě moc nepřeje, na některé druhy exkurzí je ale naopak vynikající. Třeba pro setkání s duchy a strašidly: o tmu není nouze a sychravé počasí jim také svědčí. Jedním z nejlepších míst, kde si na ně počíhat, je pražský Vyšehrad, na němž se vyskytují v počtu více než hojném.

 

Už samotná podoba vyšehradské skály strmě vybíhající do vltavského toku podněcuje fantazii. Proto by nemělo překvapit, že odedávna se v souvislosti s ní vyprávějí historky, z nichž běhá mráz po zádech. Z "klasických" strašidel tu najdete všechny, od čerta přes divoženky, ohnivé psy a světélka až po bílou paní. A pak tu jsou samozřejmě i zjevení specializovaná na tuto lokalitu - biolog by je nejspíš nazval strašidly endemitními.

K nim patří třeba bezhlavá ženská kostra v bílém rubáši, která sedává na valech ze strany nuselského údolí a lebku si drží v klíně. Špatnou zkušenost s ní udělal v předminulém století jakýsi pan Vencl. Jedné noci tudy provázel v ne právě střízlivém stavu dvě známé ze zábavy a na osamělém místě je začal obtěžovat. Dívky mu utekly, pak se ale Venclovi zdálo, že jedna z nich si to rozmyslela. Radostně šel vracející se bílé postavě vstříc, vzal ji za ruku - a zjistil, že drží hnát kostlivce. Následoval divoký útěk, při kterém spadl z hradeb a vyrazil si oko. Strašidlo mu pak chodilo každou noc strhávat obvazy, takže musel i mezi lidi chodit s otevřenou dírou místo oka. Na obtěžování žen už nebylo ani pomyšlení.

La Luna

Poster k filmu 							La Luna																	Nadčasová bajka o mladém chlapci, který dospívá za velmi zvláštních okolností.

Dnes večer jej poprvé tatínek a dědeček berou do práce. Ve staré dřevěné bárce se zastaví daleko na moři a vyčkávají. Chlapec je překvapen, když zjistí, že jeho rodina je nejneobvyklejší ve své branži. Měl by následovat příkladu svého tatínka nebo dědečka? Bude schopen najít svou vlastní cestu uprostřed jejich protichůdných názorů a letitých tradic? 

Muž, který sázel stromy

posterKrátký poetický animovaný film podľa rovnomennej novely Jeana Giona rozpráva príbeh pustovníka, ktorý celý svoj život v absolutnej skromnosti zasvätil krásnemu cieľu. Je to vizuálne krásne spracovaná meditácia o sile človeka a kráse tvorby a zároveň nesmierne humanistická, pacifistická a panteistická výpoveď.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK