Osobní rozvoj

Proč si hloupí lidé myslí, že jsou nejchytřejší?

Proč si hloupí lidé myslí, že jsou nejchytřejší? Vlastní neobjektivita je potvrzena vědci

Proč je myšlení lidí zatemňováno absolutní vírou ve správnost jejich názorů? Proč si lidé neschopní myslí, že jsou nadmíru schopní? Podléháme Dunning-Kruger efektu.

 

Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností.” Bertrand Russell, matematik, nositel Nobelovy ceny, vyslovil tuto myšlenku před více než půlstoletím, avšak platnost jeho slov se od té doby nezměnila. Důkaz nám o tom přináší vědecký výzkum Davida Dunninga a Justina Krugera z Cornell University, odhalující jev označovaný jako Dunning-Kruger efekt (dále jen „DK efekt“).

Řešení pro mozek i tělo

 

 
Naučte se závidět mozek.
Mít rád svůj mozek je první krok k tomu, 
abyste dosáhli postavy, jakou chcete.
 
Během let jsem si nechal udělat deset zobrazení metodou SPECT, abych viděl zdraví svého mozku. Když se dnes dívám 
zpátky, můj nejstarší sken z věku třicet sedm let (obr. 1.1) ukazoval nezdravá hrbolatá místa, která nemohla fungovat optimálně. Ze začátku jsem netušil, proč tomu tak je. Celý život jsem alkohol pil jenom výjimečně, nikdy jsem nekouřil a nikdy neužíval nelegální látky. Tak proč můj mozek vypadal tak špatně? Než jsem se poučil o zdraví mozku, měl jsem spoustu návyků, které mozku škodí. V podstatě jsem žil z fast food a sladkých nápojů, pracoval jsem do úmoru, málokdy v noci spal déle než čtyři či pět hodin a měl málo pohybu. Vážil jsem o sedm kilogramů víc, než jsem chtěl, bojoval s artritidou a měl proto problém vstát ze země, když jsem si hrál s dětmi. 
V sedmatřiceti letech jsem si říkal, že prostě už asi stárnu.

Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

KDYŽ SE mne zeptali, jestli bych nechtěla napsat knihu o smrti a umírání, přijala jsem to s nadšením. Jakmile jsem ovšem zasedla ke stolu a začala si uvědomovat, k čemu že jsem se to vlastně zavázala, moje pocity se poněkud změnily. Kde začít? Čeho všeho se v knize dotknout? Kolik toho vlastně můžu říct "lidem zvenčí", kteří ji budou číst, o jakou část své zkušenosti s umírajícími pacienty se s nimi mohu podělit? Kolik věcí se přitom slovům vymyká a musejí se vidět, procítit a prožít? S umírajícími pacienty jsem pracovala v uplynulých dvou a půl letech a tato kniha pojednává o samých začátcích experimentu, který se nakonec pro všechny zúčastněné stal důležitou a poučnou zkušeností. Kniha "O smrti a umírání" nemá být učebnicí toho, jak zacházet s umírajícími pacienty, ani vyčerpávající studií o psychologii umírání. Je prostě výsledkem nové a provokující příležitosti soustředit se na pacienta především jako na lidskou bytost, rozmlouvat s ním jako s partnerem, dozvídat se od něj o silných i slabých stránkách naší nemocniční péče. Požádali jsme vážně nemocné, aby se stali našimi učiteli a pomohli nám dozvědět se více o konečných fázích lidského života, o všech úzkostech, strachu i nadějích, které k nim patří.

Vstaň a jdi dál

 

Vstaň a jdi dálJednotný recept na život? Ten přece neexistuje. Zní to jako nesmysl. Ve skutečnosti je jich celá škála.

Vyjma poslední stovky let lidské historie byla legálním přístupem k životu jen a zásadně pokora. Nejen náboženství, ale celkový životní styl učil člověka pasivně snášet. Ať už se tomu říkalo osudjho nebokarma.

Teprve během posledních pár desetiletí došlo k radikálnímu obratu. Slovo pokora náhle vymizelo se slovníku. Jako by ani neexistovalo. Všude se teď skloňuje aktivita, dravost, iniciativní přístup k životu. Všechno máme údajně ve svých rukou, jen to uchopit za správný konec.

Chytit dobrou vlnu

Ale je tomu tak doopravdy? Je třeba jít vždy ode zdi ke zdi vstříc novému extrému? Možná každý druhý z nás má ve svém okolí někoho, o kom by se dalo říct, že je chronický smolař. Ne, že dostane jednou životní kopanec, zvedne se, jde dál…a další kopanec následuje až po určité době, kdy se už zregeneroval a má dost sil. Míra kopanců od života, stejně jako jejich frekvence, je u různých lidí také různá. Frekvence nesmí být příliš častá, aby člověk nerezignoval a nezačal si připadat jako fotbalový míč.

Drogy na duchovní cestě – Ano, či ne?

 

Ožehavé téma. Tradice většinou radí jasně – ne. Ale jaké tradice? Máme tu naopak tradice, které drogy používaly a používají na duchovní cestě jako samozřejmou součást. Pro to, abychom o tomto tématu mohli vůbec smysluplně uvažovat a diskutovat je nutné si vymezit, co to ony drogy vlastně jsou. Každý má totiž jinou představu.

Osobně si myslím, že nemá vůbec smyslu hovořit zde o opiátech, barbiturátech atd. Tyto moderní chemické drogy tuším nikomu nic dobrého na cestě poznání nepřinesly. Jedině snad, že pro pár jedinců jedinců byly spouštěčem jejich osobní síly, když se s nimi museli utkat. Pak mohou být nazaplatitelnou zkušeností. Ale až po překonání – nikoliv při jejích používání.

Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější.

Jestli tedy vůbec existují drogy, které mají potenciál nás duchovně rozvíjet, tak jsou to jednoznačně halucinogeny. Jsou to právě ony, které byly a jsou k tomuto účelu používány.

První a zároveň nejznámější drogou, která může mít halucinogenní účinky je konopí. Respektive jeho činné složka – THC. Tato droga je tradičně používána v Indii. Svatí mužové jí tam kouří ve velkém. Osobně však nespatřuji žádný velký potenciál konopí ve smyslu objevování. Stav zahloubání a imaginace, který konopné drogy – marihuana a hašiš – navozují, mě osobně přijde jako mentální onanie. Samotná meditační praxe, alespoň dle mých zkušeností (s marihuanou jsem přestal experimentovat cca před 13-ti lety), je spíše ztížena, protože ochabuje koncentrace. Nemám pocit, že by konopné drogy, mohly být jakkoliv přínosné hledači při jeho pátrání. Tato droga má však určitě velký léčebný potenciál. Analgetický vliv spolu s efektivním potlačením nevolnosti a zvracení je například využíván i terapeuticky při zvládání těchto obtíží u AIDS a chemoterapii nádorových onemocnění. Nutno ještě zmínit, že pravidelné užívání s sebou nese rizika duševních poruch – hlavně různých psychóz, které mohou vyvrcholit schizofrenií a to zvláště u náctiletých.

Skutečnými halucinogeny většinou však myslíme drogy se silným halucinogenním účinkem. Z přírodních jsou neznámější psilocybin (lysohlávky) a meskalin (kaktus Lophophora williamsii – Peyotl), ze syntetických LSD. V současné době se hodně experimentuje také s Ayahuascou.

Najděte si svého manipulátora

 

Najděte si svého manipulátoraNarazit hlavou do zdi můžeme jen několikrát. Dříve nebo později to začne bolet.

Bang someone’s head agains a wall je anglický výraz, který znamená potýkat se s neřešitelnými problémy či překážkami nebo také zbytečně ztrácet čas. Může se to týkat čehokoli, mně to ale evokuje hlavně nevyrovnané vztahy.

Nemusí jít rovnou o život, jako při nešťastné oslavě Valentýna v domě běžce Oscara Pistoriuse. Tragické následky si však z takových vztahů můžeme odnášet všichni.

Většina z nás se ve svém životě setkala s člověkem, který se k nám zachoval nefér. Ať už nás využil emocionálně, fyzicky, psychicky nebo třeba finančně. Pokud ne, můžeme si gratulovat.

Nerovný vztah je jako hra, ve které jsme nedobrovolnými loutkami a při snaze o změnu narážíme na zeď – naši vlastní neschopnost vymanit se.

Pokud jsme si tímto vztahem prošli, víme, že se v něm vyhrát nedá. Je jedno, jestli se snažíme do roztrhání být milí, pomáhat, ustupovat nebo se donekonečna hádat. Nic z toho nemá smysl. Manipulující partner musí mít vždy navrch a je mu jedno, jakou spoušť za sebou zanechá.

Snaží se předělat naše hodnoty, potřeby a touhy - na jeho vlastní. A daří se mu to. Ví totiž přesně, kam zasáhnout, aby prosadil svou.

Nabízím jako příklady tři osobnostní typy manipulátorů. Najdete si toho svého?

Člověk, tvor iracionální

Roman Polach|úterý 5. únor 2013

Že je člověk tvor rozumný, tvrdí nejen název našeho živočišného druhu, ale také klasické ekonomické teorie, podle kterých jsme v podstatě racionální bytosti a jednáme podle toho, co nám přinese největší užitek. Jenže jak ukázal svým celoživotním výzkumem psycholog Daniel Kahneman, označovat člověka za racionálního je...poněkud přehnané.

Když byl kolem roku 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednesl sérii přednášek pro letecké instruktory izraelské armády, neměl ještě tušení, že tato zkušenost ovlivní jeho životní směřování, které nakonec povede k Nobelově ceně a vzniku nového vědního oboru. Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba vychovávat piloty pozitivním chováním, odměnami, nikoliv trestáním, přičemž se opíral o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů oponoval: "Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za pěkně provedený manévr pochválil a příště ho provedli hůř. Ale když jsem je za špatně provedený manévr seřval, většinou se pak zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a trestání ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři s ním souhlasili.

Kahneman našel pro tento rozpor překvapivé vysvětlení.

Víra jako lék, víra jako jed

Nejsem stoupencem žádného oficiálního náboženství, ačkoli mám přátele v různých církvích. Přesto mi připadá fascinující zjišťovat, čemu lidé věří. Jak jim víra usnadňuje či ztrpčuje život a jak se odráží na jejich prožívání a jednání.

Jako asi každý člověk znám pár fundamentalistů, které víra dle mého docela ničí. Mám známého Svědka Jehovova a pár mormonů. Jde o pochodující image jejich víry. Respektive spíš víry, kterou do nich někdo natloukl. Soukromě takové víře, ke které člověk nedojde sám, nýbrž je do něj natlučena někým osvícenějším, říkám „víra ze secondhandu“. V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení. Když zaujmeš nějaký názor, vytvoříš si automaticky takový filtr, kterým přijímáš informace, takže se ti tvé přesvědčení neustále potvrzuje.

Ti lidé věří zuby nehty. Když jim člověk nabídne jiný náhled na věc, nepustí vůbec nezapadající informace do hlavy. Jehovista je očividně nešťastný člověk, který všem vykládá, jak ho Bůh učinil šťastným. „Mám pro tebe vynikající zprávu,“ řekl mi před časem. „Už brzy bude konec světa!“

Mormon je trochu veselejší, zato mu chybí metodologie v myšlení. Sedí se mnou v hospodě a říká: „Víš, když tomu už jednou uvěříš, tak najednou začneš všude vidět důkazy, že to tak skutečně je! Ze všech stran se ti to bude potvrzovat!“

„To je jasné,“ říkám já. „V psychologii se tomu říká konfirmační zkreslení...

Postav si svou vlastní civilizaci

bbb small

Open Source Ecology je projekt, který si vzal za cíl přinést lidstvu volně šiřitelné stroje, které reprezentují naši civilizaci, k užití jak v rozvojových zemích, tak v zemích „rozvinutých“ či ku prospěchu různých komunit. Stroje by měly být levné, účinné, robustní, lehce postavitelné, ekologicky přijatelné, vyrobené z obnovitelných či recyklovaných materiálů, předem nenavržené k rozbití, a člověk by si je měl dokázat vyrobit a opravit sám.

V přiloženém videu můžete shlédnout krátké představení celého projektu autora myšlenky Marcina Jakubowského z TED. Ve videu si můžete zvolit české titulky.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK