Když byl kolem roku 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednesl sérii přednášek pro letecké instruktory izraelské armády, neměl ještě tušení, že tato zkušenost ovlivní jeho životní směřování, které nakonec povede k Nobelově ceně a vzniku nového vědního oboru. Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba vychovávat piloty pozitivním chováním, odměnami, nikoliv trestáním, přičemž se opíral o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů oponoval: "Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za pěkně provedený manévr pochválil a příště ho provedli hůř. Ale když jsem je za špatně provedený manévr seřval, většinou se pak zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a trestání ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři s ním souhlasili.

Kahneman našel pro tento rozpor překvapivé vysvětlení.