klinická smrt

Žena „zemřela“ 36krát: žádné Světlo prý není + video

Pro zájemce, kteří snad ještě stále hledají na placených webech, co si mohou na internetu přečíst či vidět  ZDARMA

původní článek v angličtině:

Woman dies 36 times in one year due to rare condition

 

Články na stejné  téma v češtině najdete např. ZDE ZDE  

Obr.zdroj


 

Existuje život po životě?

moody1Julia Roberts si ve filmu Flatliners (u nás uvedeném pod názvem Hráči se smrtí) zahrála lékařku toužící zjistit, zda existuje posmrtný život. Zdaleka nejde o uměleckou fikci. Existují odborníci, kteří tvrdí, že posmrtný život není jen výmyslem náboženských proroků, ale mají pro jeho reálnost vědecké důkazy.

 

Víra v posmrtný život by patrně navždy zůstala jen vírou, kdyby nebylo pokroku v moderní medicíně. Zatímco dříve nemohl nikdo vyprávět o tom, co je "na druhé straně", v posledních desetiletích rychle přibývalo lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti a vrátili se zpět. Raymond Moody byl první, kdo si všiml zarážející věci: jejich zážitky jsou překvapivě podobné.

Dílo amerického psychologa Raymonda Moodyho "Život po životě" (Life after Life) se před lety stalo jedním z největších světových bestsellerů. To, co lidé zatím znali pouze z náboženství, poprvé uslyšeli i od vědce: smrtí nejenže nic nekončí, ale dokonce začíná ještě něco lepšího. Většina lékařů se však k jeho teoriím staví skepticky a postupně přibývá poznatků, které dávají za pravdu spíš skeptikům.

 

Na druhém břehu řeky zapomnění

"Kolem mého lůžka stáli lékaři a usilovně se mě snažili přivést zpět k životu," líčí pacientka uváděná v Moodyho díle jako Maria. "Mne se to však už netýkalo, pozorovala jsem své bezvládné tělo i jejich úsilí nezúčastněně a jakoby z výšky. Pak jsem se začala vzdalovat, prolétávala jsem jakýmsi tunelem, jehož stěny byly spleteny z paprsků světla."

moody3

obr: "...pozorovala jsem své bezvládné tělo nezúčastněně a jakoby z výšky...

 

 

Vrchol Mariiných zážitků však měl teprve přijít. Na konci světelného tunelu ji čekalo jasné světlo v podobě zářící koule, z něhož vyzařovala láskyplná dobrota. Maria se v jeho přítomnosti cítila nevýslovně dobře, měla pocit jakoby se vrátila domů po dlouhé a namáhavé pouti. Světelná bytost jí však beze slov sdělila, že se musí odebrat zpět do svého těla. Jednou se sem však definitivně vrátí.

Mohlo by jít jen o halucinaci, Moody však shromáždil tisíce výpovědí od lidí, nejrůznějších vyznání, úrovně vzdělání i životních osudů, kteří prošli klinickou smrtí. V mnoha z nich nacházel stále stejné atributy: lhostejný pohled z výšky na své tělo, putování světelným tunelem, nekonečně dobrá světelná bytost na jeho konci.

Americký psycholog z toho vyvodil závěr, který se v podstatě nijak nelišil od toho, co mnohá náboženství tvrdila odedávna: naše pouť na tomto světě je jen méně příjemnou částí mnohem delšího a radostnějšího života po smrti.

Důvěrně z onoho světa (1)

 

Vyprávění lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti, zaplňují knihu lékaře, psychiatra, doktora filosofie Raymonda Moodyho „Život po životě". Vznikla na základě 150 vyprávění lidí dotázaných autorem. Všichni byli oživeni buď poté, kdy u nich byla konstatována smrt, nebo byli blízko smrti v důsledku nehody nebo nemoci.


Popularita Raymonda Moodyho vzrůstá. I v poště se stále častěji objevují dopisy, v nichž je v té či jiné podobě zmínka o jeho „Životě po životě".

„Když jsem zemřela, mé vědomí vyteklo z mého těla a zůstalo viset pod stropem resuscitačního oddělení. Pozorovala jsem, jak se lékaři pokoušejí oživit mé mrtvé tělo, slyšela jsem, jak diskutují, zda má smysl v tom dále pokračovat. Pak jsem pocítila, že dole v hale nemocnice sedí má sestra a pláče, protože jsem zemřela. Zamířila jsem k ní svým vědomím skrze železobetonové stěny, aniž jsem pocítila nějaký odpor. Bylo mi v tom stavu nepopsatelně dobře a nechtělo se mi vracet k bývalému pozemskému životu, ale začalo mi být líto sestry a jakási síla mne znovu vrátila do mého fyzického těla..."

„Pocítila jsem, že přichází smrt, a hned poté se můj duch, mé vědomí jako by oddělilo od těla a za nepříjemného hluku se velkou rychlostí řítilo tmavým uzavřeným prostorem vstříc jasnému světlu..."

***

Přibližně taková vyprávění lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti, zaplňují knihu lékaře psychiatra, doktora filosofie Raymonda Moodyho „Život po životě". Vznikla na základě 150 vyprávění lidí dotázaných autorem. Všichni byli oživeni buď poté, kdy u nich byla konstatována smrt, nebo byli blízko smrti v důsledku nehody nebo nemoci.

LZE ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI VYSVĚTLIT PŘIROZENOU CESTOU NEBO SE JEDNÁ O NEVYSVĚTLITELNÝ A NADPŘIROZENÝ FENOMÉN? 5.

 

(Předchozí část)

U Moodyho (1994) se tato přirozená vysvětlení dělí na 3 skupiny:

A) Farmakologická – NDE bylo způsobeno podáním nějakého léku či drogy. Moody tato vysvětlení vyvrací argumentem značných rozdílů mezi zážitky pod vlivem drog a zážitky blízkými smrti jako útržkovitost (oproti komplexnosti), negativní vnímání prožitku apod. Dalším argumentem je skutečnost, že mnoha pacientům proživším NDE nebyla žádná chemická látka před ním ani po něm aplikována. Pokud už jsou nějaké přípravky podávány, jedná se o nepřeberné množství druhů léků (z nichž většina ani nemá vliv na nervovou soustavu), přičemž zážitky blízké smrti bývají často velmi podobné. Dalším převratným poznatkem je Moodyho tvrzení, že drogové zážitky mohou být skutečným prožitkem v jiné dimenzi vědomí, kterou nám tyto drogy otevřou. Nejsou tedy příčinou NDE nýbrž jen jinou cestou ke stejnému „cíli“.

B) Fyziologická vysvětlení autor předem zavrhuje, protože podle něj nevysvětlují důvod NDE vzniklých jinak než dysfunkcí nebo poraněním, které vede ke snížení okysličování mozku.

C) Neurologická – NDE bylo způsobeno nějakým záchvatem v souvislosti s podrážděním určité části mozku. Tyto záchvaty mohou mít skutečně podobný průběh, zejména v aspektu panoramatických obrazů z minulosti. Rozdílem však je, že při záchvatu jsou tyto obrazy zmatené, rychlé, bez časového sledu a pacient si obvykle nevybaví žádné detaily těchto událostí. Dále se věnuje fenoménu autoskopických halucinací jehož popis a popření jeho spojitosti s NDE je v podstatě totožné s tvrzením výše.

LZE ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI VYSVĚTLIT PŘIROZENOU CESTOU NEBO SE JEDNÁ O NEVYSVĚTLITELNÝ A NADPŘIROZENÝ FENOMÉN? 4.

 

(Předchozí část)

Tento patnáctiprvkový model se dá považovat za výchozí pro většinu autorů zabývající se touto problematikou. V podstatě se lze setkat jen s několika obměnami[1] např. u Atwaterové (1996): pocit vyplouvání z vlastního těla – průchod temným tunelem- směřování vpřed a vstup do světla na konci temnoty- pozdravy přátelskými hlasy od lidí nebo tvorů – spatření panoramatického přehledu právě prožitého života – odlišné vnímání času a prostoru – odpor k návratu – zklamání z oživení, nebo také u Ringa (1991): neuvěřitelná rychlost a let vzhůru – přiblížení se ke světlu – světlo žhne, ale ani nepálí ani neoslňuje – světlo je láska, odpuštění, domov – způsobem dorozumění jsou myšlenky (ne slova) – život probíhá jako film – v okamžiku víme o sobě vše – rozdíl hodnocení skutků (kosmické x pozemské) – průvodní jevy: transcendentální hudba a rajské prostředí, touha zůstat u světla navždy. Kübler-Rossová (1997) uvádí pouze tři fáze nazvané přivítání – přechod – světlo. Greyson (2006) sem zařazuje dílčí zážitky jako oddělení od fyzického těla - pocit kosmické jednoty – božské zjevení – nepopsatelnost slovy - pocit přesažení vlastního Já – setkání s náboženskými postavami a mystickou či božskou přítomnost a rozděluje je do 4 skupin, konkrétně na kognitivní, afektivní, paranormální a transcendentální složky. Kognitivní složky odrážejí aspekty změn v myšlenkových procesech – jejich zrychlení, odlišné vnímání času, panoramatický přehled života a pocit zjevení či náhlého porozumění. Mezi afektivní složky patří emocionální aspekty zážitku – pocit míru, pohody, radosti, kosmické jednoty a setkání s jasným Světlem vyzařujícím bezpodmínečnou lásku. Třetí – paranormální skupina aspektů –zahrnuje psychické fenomény typu mimořádně živých fyzických pocitů, mimosmyslové vnímání, prorocké vize a pocit nacházení se mimo fyzické tělo. V poslední složce se nacházejí fenomény transcendentální povahy jako přenesení se do mystické či nadpozemské říše, setkání s mystickými bytostmi, duchy zesnulých známých či náboženskými postavami a vizi hranice života a smrti, za níž už není návratu.  Popisy jednotlivých fází jsou v souladu s těmi, které uvádí Moody (1994).

LZE ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI VYSVĚTLIT PŘIROZENOU CESTOU NEBO SE JEDNÁ O NEVYSVĚTLITELNÝ A NADPŘIROZENÝ FENOMÉN? 3.

 

(Předchozí část)

8.        Světelná bytosti – Moodyho (1994) respondenti popisovali jasné (nikoli však oslňující) bílé (čiré, zlaté) světlo, které se objevuje na konci tunelu jako světelnou bytost, která je zahrnula bezpodmínečnou láskou a zároveň je přiměla se kriticky zamyslet nad svým dosavadním životem pomocí otázek. Tato bytost s nimi komunikovala pomocí přenosu myšlenek. I zde se objevuje vliv kultury, protože věřící respondenti tuto bytost zpravidla nazývali v rámci náboženských pojmů – Ježíš, Bůh, anděl, Pana Marie, Alláh, Brahma, Šiva, Světlo apod. Kübler-Rossová (1997) v souvislosti s tím zmiňuje zajímavou skutečnost, že děti z protestantských rodin nikdy toto světlo neidentifikovali jako Pannu Marii, zatímco u katolických dětí se tak dělo velmi často. Siémons (1993) setkání se interpretuje jako „návrat do nejhlubšího centra identity a vědomí“. Ring (1991) toto Světlo chápe obdobně jako tzv. Vyšší (Totální) Já a pocit lásky přisuzuje tomu, že člověk při NDE vnímá tuto Světelnou bytost jako od sebe oddělenou a jinou, i když je ve skutečnosti součástí jeho Já.

9.        Ohlédnutí – v této fázi člověk spatřuje činy a skutky svého dosavadního života v trojrozměrných obrazech a zároveň je znovu emocionálně prožívá a dokonce se vžívá do pocitů ostatních zúčastněných. V tomto bodě se výpovědi liší, některé uvádějí rychlý a přesto kompletní a detailní sled událostí, jiné výjevy nejdůležitějších momentů života. Někteří tvrdí, že přehled života jim zprostředkovala světelná bytost, jiným se tato série obrazů zjevila sama od sebe nebo jako jediný aspekt NDE. Soudková (1999) uvádí, že toto ohlédnutí probíhá buď jako tzv. panoramatická paměť, tedy emočně neangažovaná projekce vzpomínek a představ, nebo jako výše zmíněný přehled života v užším smyslu vč. prožitku.

10.        Hranice nebo mez mívá nejčastěji podobu vody, šedé mlhy, dveří, plotu v poli nebo čáry.

LZE ZÁŽITKY BLÍZKÉ SMRTI VYSVĚTLIT PŘIROZENOU CESTOU NEBO SE JEDNÁ O NEVYSVĚTLITELNÝ A NADPŘIROZENÝ FENOMÉN? 1.

Úvod

Zážitky blízké smrti jsou fenoménem, který se v kulturách celého světa objevuje od nepaměti, avšak pozornost vědeckých kruhů je mu věnována posledních sto let. Výzkumníci zabývající se touto oblastí tráví tisíce hodin zaznamenáváním výpovědí lidí, kteří tímto zážitkem prošli, ať už se jedná o jedince, kteří byli z „náruče smrti“ vytrženi úspěšnou resuscitací, o lidi, kteří simultánně popisovali své zážitky v posledních okamžicích života či osoby, které tyto zážitky měli v momentě hrozící smrti. Věda se nyní snaží tento interdisciplinární problém objasnit, avšak lidé, kteří tuto zkušenost prožili, trvají na tom, že jejich zážitek byl skutečný a oni se při něm dostali za hranice paralelních světů.

 

Zážitky blízké smrti se odehrávají ve vyšších dimenzích vědomí. Jejich vysvětlení leží za hranicemi současných vědeckých poznatků. Pro objasnění zážitků blízkých smrti nelze prozatím naleznout uspokojivé vědecké vysvětlení.

 

NDE[1] – near-death experiences (česky - prožitky blízké smrti - PBS) jsou jevy provázející stav, který lze z fyziologického hlediska považovat za smrt (zástava dechu a srdeční činnosti). Průběh těchto prožitků se ve většině případů shoduje, avšak mezi jednotlivými zážitky přirozeně panují jisté nuance týkající se podrobností těchto jevů nebo pořadí či úplnosti jejich fragmentů (Ritchie, 2000).

Podle Moodyho (1994) se konkrétně jedná o nekompletnost výčtu níže uvedených prvků obecného modelu NDE, tzn. ve většině zážitků se neobjevilo všech 15 modelových prvků, ani jeden z modelových prvků se neobjevil ve všech zážitcích (ačkoli některé se objevují častěji než jiné), jednotlivá stádia modelu mohou mít jiný sled a dokonce nemusí k žádnému prožitku u pacientů dojít. Profesor Kenneth Ring (1991) zkoumal, zda okolnosti klinické smrti (resp. její příčiny -  konkrétně nemoc, nehoda a sebevražda) mohou mít vliv na průběh prožitku.

Okamžik smrti

posterSmrt – fascinuje, děsí a ti, kteří jí čelili a přežili, se často dívají na život úplně jinak. "Explorer: Okamžik smrti” zkoumá, co se s námi děje, když umíráme, proč mrtvý neznamená vždycky "mrtvý” a jak mysl a tělo někdy – když přijde na hraniční okamžik mezi životem a smrtí – mohou zpochybnit vědu. 

 

Moje zkušenost s klinickou smrtí

20120225_ndeTento text byl napsán jako reakce na sérii článků Velké Epochy s názvem Klinická smrt – shrnutí 30 let  výzkumu.

Zážitek blízké smrti (NDE) jsem si prožil, když mi byl osm, ale jeho význam jsem si uvědomil až o mnoho let později. K NDE došlo, když jsem byl v roce 1984 v kómatu jako výsledek dlouhodobého onemocnění ledvin.

Do devětadvaceti byl můj fyzický i duchovní růst pomalý. Teprve v tomto věku jsem si uvědomil, že to, co jsem jako malý chlapec před mnoha lety zažil, byla vlastně klinická smrt. Od té doby vyhledávám informace o fyzické i duchovní rovině. Naučil jsem se, že lidský život má nezměrnou hodnotu, kterou v žádném případě nelze vyjádřit penězi. O materiální vlastnictví se nezajímám. Je super ho mít, ale když zemřeme, jediná věc, kterou si můžeme sebou vzít, jsou znalosti a vzpomínky. Od doby, kdy jsem prošel NDE, se ve mně něco vyvíjí, ale jen málo lidí je ochotno mě poslouchat a porozumět mi. Někteří dokonce říkají, že jsem blázen, a drží se ode mě dál.

Celý zdroj článku http://www.velkaepocha.sk/2012022519197/Moje-zkusenost-s-klinickou-smrti.html

Klinická smrt: Shrnutí 30 let výzkumu, část 3. – Zkoumání nepozorovatelného pomocí následků

Doktor Bruce Greyson, ředitel oddělení percepčních studií na Virginské univerzitě se domnívá, že o zážitcích blízké smrti se můžeme dozvědět z jejich následků. (Stephanie Lam/The Epoch Times)Bylo to v roce 1993. Kathleen Elmoreová jela přes křižovatku, když se na ni zleva přihnal náklaďák. „To nevypadá dobře,“ stačila si pomyslet.

„Umírat nebolí,“ prohlásila Elmoreová na letošní konferenci Mezinárodní asociace pro studium blízké smrti.„Celý ten obrovský, nesmírný náraz se zdál jakoby mi někdo poťukal na rameno a já šla přímo nahoru.“

Žena vyprávěla, že její vědomí vystoupalo asi do 18 metrů, do překrásného bílého světla, kde cítila „nesmírnou lásku“ a slyšela krásnou hudbu. Tam potkala tři bytosti, které jsou „nad anděly“ a které jí pomohly naplánovat život předtím, než se narodila. Hovořila s nimi a přitom se dívala dolů, jak ji lidé zachraňují. Když přišla zpět k životu, získala schopnost vidět energii v pozemském světě a kolektivní vědomí lidí.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK