Dávné civilizace

Jak je to s dávným sumerským astronautem

Na záhadologických webech se často objevuje fotografie pozoruhodného artefaktu. Jde o jakýsi zašpičatělý předmět, pocházející ze Sumeru, údajně starý 3000 let. 

Kde se tato soška vzala?

Do Archeologického muzea v Istanbulu ji donesl obchodník se starožitnostmi. Byla prý nalezena při archeologických vykopávkách roku 1975 ve starém městě Tuspa, které je také známo jako Toprakkale (1). Nachází se na severovýchodní části jezera Van (2), kde existovalo království Urartu mezi lety 830 - 612 př.n.l. (3)

 

První, kdo přinesl fotografie podivného artefaktu, byl anglický časopis "Fortean Times" (4) v článku “Is it an ancient space module?” (“Je to starověký kosmický modul?). Následoval ho v říjnu 1993 německý časopis "Magazin 2000". 

 

Příznivci archeoastronautiky zajásali.

Zacharias Sitchin (5) nález 23 cm dlouhé, 9,5 cm vysoké a 8 cm široké sošky vylíčil jako kosmický modul s 5 raketovými motory, ve kterém sedí pilot v žebrovaném obleku z jednoho kusu, včetně bot a rukavic. Hlava chybí, takže nemůžeme vědět, zda pilot měl na sobě helmu, brýle, nebo jiné pokrývky hlavy.

Jenže …

Zastřelený neandrtálec?

V celé řadě knih (1) a internetových stránek se uvádí, že Britské muzeum (Natural History) v Londýně uchovává lebku neandrtálce, který žil před 38.000 lety v Broken Hill (dnes Kabwe v Zambii). Lebka, nalezená v roce 1921 má na levé straně kruhový otvor o průměru 8 mm. 

Není prý přitom možné, aby otvor byl proveden kopím, a navíc, na opačné straně lebky parietální kost chybí, přesně tak, jako při skutečném zásahu střelou do hlavy. Byly navrženy dvě řešení: buď lebka patřila neandrtálci, který zde žil ještě v posledních stoletích, a byl zastřelen Evropany, nebo pušky existovaly v Africe už v paleolitu.

Obr. 1,2 Lebka z Kabwe: zastřelený neandrtálec ...

A skutečnost?

Mayská kultura jako výraz klimatického zoufalství

Střední Amerika leží v citlivém rozhraní, kde jsou časté posuny intertropické zóny konvergence. Je to zóna obepínající celý rovník, na které se setkávají vzdušné masy ze severu i jihu. Přinášejí s sebou teplý a vlhký vzduch, častá bezvětří způsobená tím, že vertikální složka proudění převládá nad horizontální, a vydatné deště.

Pozice intertropické zóny se v průběhu roku posunuje v závislosti na systémech sezonních tlakových výší a níží nad oceánem či pevninou. Zjednodušeně řečeno závisí na tom, zda je léto či zima a zda v okolí leží pevnina nebo moře.

Pozice intertropické zóny konvergence je pravděpodobně společně s lidskými činnostmi hlavní příčinou zániku říší na území Mezopotámie, Persie a Afghánistánu...

Dešifrování Machu Picchu

Jedná se o nejproslulejší archeologické rozvaliny na západní polokouli, slavný symbol moci a technické zdatnosti Inků, přesto Machu Picchu zůstává obestřené tajemstvím. Teorie vysvětlující, k čemu sloužilo, se od jeho objevení v podstatě nezměnily. Hiram Bingham přišel s první z nich téměř před 100 lety. Výzkum nové generace archeologů však nyní dokázal, že se Bingham mýlil. Nejnovější objevy, včetně kosterních pozůstatků na nalezišti, vůbec poprvé umožňují porozumět Machu Picchu prostřednictvím nových zjištění ve smyslu, kdo ho vybudoval, jak a proč. Budeme sledovat přelomové nové práce přímo v jejich průběhu a provážeme tento příběh s poznatky týmu mezinárodních vědců a inženýrů. Tak vznikne dramatické vyprávění, které vyvrcholí dosud nejúplnějším odhalením účelu Machu Picchu.

Objevování pravdy - Nefertiti

Známe skutečný příběh Nefertiti - nejkrásnější a nejzáhadnější ženy ve starém Egyptě? Manželka kacířského faraona Achnatona je považována za nejkrásnější ženu ve starém Egyptě.

Proč ale tato mocná královna beze stopy zmizela? Vědci se se vypravili na nejposvátnější a nejtajnější místa Egypta, prozkoumávali temné hrobky, sestoupili do nitra skal ...

Napsal Voynichův rukopis Indián?

Voynichův rukopis – kniha v neznámém jazyce, pojmenovaná pro antikváři a bibliofilovi Wilfriedu Michaelu Voynichovi, který ji získal v roce 1912, je jednou z nejznámějších kryptografických hádanek.

 

Jedna z posledních hypotéz říká, že tento text by mohl být napsán jedním z dnes již mrtvých indiánských jazyků Střední Ameriky.

Kolektor polsko-litevského původu, manžel slavné spisovatelky Ethel Lilian Boole, autorky románu "Gadfly“, Wilfrid M. Voynich, našel během svého londýnského působení podivný rukopis v knihovně jezuitské koleje v severní Itálii.

Byl napsán v neznámém jazyce a neznámým písmem, údajně v období let 1404 - 1438. Obsah tohoto rukopisu, i přes četné pokusy, je stále nemožné přečíst. Zájem o tento tajemný artefakt a jeho obsah projevila i americká Národní bezpečnostní agentura NSA (National Security Agency).

Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že Voynichův rukopis je dovedně vytvořený falzifikát. Mystifikace se často v dějinách objevovaly, a proto je opatrnost zcela na místě. Fakta jsou následující: neexistuje žádný důkaz o existenci rukopisu před lety 1576-1612, kdy se objevují nesourodé informace o tom, že je uchováván na pražském dvoře císaře Svaté říše římské Rudolfa II. Habsburského (1552-1612).

Keltští druidové: mezi výmysly a skutečností

kelt1O věšteckém umění Keltů a magických praktikách jejich kněží - druidů - se toho dnes můžete dočíst hodně, často však nesmyslů. Většina sebejistých pojednání o keltském náboženství a magii totiž vznikla v časech novověkého romantického vzepětí, často na základě středověkých legend o králi Artušovi, nebo podle irského, skotského a welšského folkloru, v němž měly keltské tradice přežívat.

O věrohodnosti  leckterých  sebejistých pojednání o Keltech a druidech svědčí i to, že často považují megalitické stavby (včetně slavného Stonehenge) za keltské svatyně - i navzdory tomu, že ve skutečnosti tu prokazatelně trčely k nebi dávno před Kelty. V horším případě pak mají podobná tvrzení o keltské víře původ v době zcela nedávné, kdy se takzvané keltství stalo masovou a někdy i docela výnosnou módou.

Druidové sami nesměli o svých praktikách, znalostech a víře pořizovat žádné písemné záznamy. Řecký spisovatel Diogénes Laertios žijící v 3. století n.l. (ne, nebyl to ten, co přebýval v sudu, ale jen jeho jmenovec) konstatuje, že stejně tajnůstkářští byli i v ústním projevu. Takže jediné skutečně autentické zprávy o nich pocházejí pouze od antických autorů - a není jich mnoho. I ty ale musíme brát s výhradami. Jednak proto, že Řekové a Římané byli v té době civilizačně mnohem pokročilejší a keltskému způsobu myšlení nerozuměli o moc lépe než my rozumíme amazonským indiánům.

kelt2A jednak i proto, že Římané se snažili keltská území ovládnout a keltské kněze (druidy) právem považovali za přímou překážku své moci. Jak se na vyspělejší kulturu sluší a patří, nebojovali proti nim jen železem, ale také ideologicky, tedy prostřednictvím překrucování skutečnosti a lží.

 

obr: Keltský kněz - druid na podl eromantických představ z 19. století

 

 

Totéž pak - jen s opačným znaménkem - dělají dnes "novodobí Keltové", takže zjistit, jak to ve skutečnosti bylo třeba s krvavými lidskými oběťmi, v nichž si měli druidové libovat, je velmi těžké.

Dnes víme jen to, že druidové představovali jakousi inteligenci keltského etnika a současně nejspíš jeho jediný jednotící prvek. Jejich kasta totiž měla jaksi "nadnárodní" charakter a pravidelně pořádali něco na způsob dnešních mezinárodních konferencí, kam se sjížděli z rozsáhlých oblastí keltského osídlení.

Řecký učenec Diodóros Sicilský (přibližně 90-27 př. n. l.) zaznamenává, že měli moc zastavit bitvu probíhající mezi keltskými kmeny. Na své poslání se prý připravovali 20 let. Zajímavé je i to, že archeologům se mezi keltskými hroby nepodařilo rozeznat žádné, které by bylo možné považovat za místo posledního odpočinku druidů.

Wicca: čarodějnické ohně jedenadvacátého století

wicca1Nejrůznějších myšlenkových, duchovních i náboženských hnutí v poslední době vzniká víc než hub po dešti a začíná v tom být trochu zmatek. Jedním z nich je proud wicca - novodobé čarodějnictví, v němž jedni vidí tmáře, druzí blázny a třetí málem sexuální devianty. Skutečnost je ale obvykle o dost jiná.

 

Stále častěji se i u nás vedle tradičních křesťanských svátků slaví i takové, které mají ještě starší původ a dlouho to vypadalo, že navždy patří minulosti. Nejznámější jsou ohně, které v poslední dubnovou noc vzplanou ohně na kopcích aby u nich v nevázaném veselí mnozí oslavili svátek čarodějnic, nebo také pálení čarodějnic, což - ač významově tragicky protichůdné - dnes už naštěstí splynulo v jedno, vyjadřujíc smířlivé vyhasnutí dávných náboženských vášní. Dalším znovuzrozeným svátkem jsou oslavy letního slunovratu, což je jakási předkřesťanská obdoba svatojánské noci. Nezřídka se to odehrává u pravěkých menhirů, či kromlechů a jiných megalitických staveb, které bývají omylem považovány za dílo Keltů. Poslední dobou ale přibývá lidí, kteří slaví i další pohanské slavnosti - a někteří z nich to berou velmi vážně.

 

Kult rohatého boha

V USA například prožívá nebývalý rozmach hnutí wicca, které samo sebe označuje za novopohanství a středověké čarodějnice považuje za inspirativní vzory pro své počínání. Ohlas zámořského wiccanství pak je zřetelný i u nás, kde se k němu hlásí řada takzvaných celebrit a za jehož svéráznou odnož můžeme považovat i novodobé "české Kelty".

Elektrikáři egyptských faraonů

zaregypt1Říše starých Egypťanů dodnes udivuje monumentálními stavbami,  které dokazují mimořádnou technickou vyspělost tvůrců. Někteří autoři tvrdí, že inženýrská zdatnost faraónových poddaných se neomezila pouze na pyramidy a gigantické chrámy, ale měla i subtilnější projevy. Věří také, že tehdejší zasvěcenci tajných věd znali elektřinu a uměli jí prakticky využívat.

 

Jedním z velkých tajemství starého Egypta je osvětlení podzemních hrobek a chodeb v pyramidách. Přestože zdobení jejich stěn nádhernými obrazy a reliéfy plnými barev nepochybně nešlo provádět po tmě, nikde se nenalezly stopy po použití loučí, či jakýchkoliv jiných tehdy běžných svítidel. Na stropech nejsou známky kouře a stopy sazí neobjevily ani důkladné chemické  analýzy. Chybí také jinde běžné úchyty na stěnách, do nichž se tehdejší zdroje světla připevňovaly.

Čím si tedy dávní umělci svítili?

Elektřina ve starověku: Záhada hliněné baňky

bbat1Indicie nasvědčující znalosti elektřiny ve starověku pocházejí nejen z Egypta, ale i odjinud. K nejznámějším patří slavný elektrický článek z Bagdádu. Dodnes se o něm vedou spory - ani ten největší vědecký skeptik ale nemůže popřít existenci tohoto nenápadného, a přece tak podivného předmětu. Možná právě on nabízí cestu k vysvětlení staroegyptských žárovek, o nichž je minulý příspěvek...

 

Když se v roce 1936 pracovalo nedaleko Bagdádu na výstavbě železniční tratě, objevili dělníci starověký hrob krytý kamennou deskou. Přivolaní odborníci přiřadili předměty uvnitř Parthům, kteří zde žili přibližně od druhého století před naším letopočtem až do třetího století našeho letopočtu. Vedle běžné pohřební výbavy tu byl i jeden předmět, s nímž si archeologové dlouho nevěděli rady.

Zařízení velké asi 13 centimetrů na první pohled vypadá jako nenápadná keramická nádobka. To důležité se však skrývá uvnitř. Do hrdla hliněné baňky je zapuštěn měděný váleček utěsněný asfaltem. A tímto válečkem ještě prochází železná tyčinka. Zpočátku se vědci domnívali, že jde o nějaký svitek zastrčený do ochranného keramického pouzdra, což byla v té době běžná metoda uchovávání obzvlášť vzácných spisů - podobně vypadaly například i slavné "svitky od Mrtvého moře". Žádné stopy písma však na měděném válečku nenalezli.

Články na pokračování

Syndikovat obsah
Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK