Geodiverzita a změny české krajiny 2/2

Mikroklimatická diverzita

Australská definice geodiverzity zahrnuje do tohoto jevu klimatické a mikroklimatické poměry. Tento přístup je zejména v období globálních klimatických změn ochranářsky a prakticky obtížně realizovatelný. Přesto existují případy systémů, které jsou na mikroklimatické změny extrémně citlivé.

Případ první – podmrzlé sutě: jedná se o soubor asi 25 suťových polí, které jsou dlouho do jara či léta buď podmrzlé, nebo silně podchlazené. Na tuto polohu jsou vázány glaciální relikty zejména etnofauny. V rámci střední Evropy se jedná o jedinečný fenomén – např. na území podstatně většího Německa není tento jev znám. Udržení suťového ekosystému je přímo závislé na správné rychlosti proudění studeného vzduchu. Pokud v dolní části sutě vykopou geologickou sondu, nebo past na hmyz, mohou změnit proudění vzduchu a lokalitu zničit.

Případ druhý – jeskynní prostředí: rychlost růstu krápníků závisí na míře nasycení sestupujících roztoků oxidem uhličitým. Pokud prostor nad jeskyní zbavím půdního pokryvu, nebo provedu velké vegetační změny – např. odlesnění -, měním tím rychlost průsaku vod. Tak se může stát, že srážková voda snadno proniká do jeskyně, teprve zde se sytí oxidem uhličitým a místo toho, aby krápníky srážela, je koroduje.

V obou případech představuje udržení správného mikroklimatického systému podmínku zachování lokality.

Případ třetí – lužní lesy: stabilita tohoto nádherného ekosystému do značné míry závisí na každoročních povodních, na tvorbě nových jesepů, čerstvých nárazových břehů, na sesouvajících se březích a tůních po jaru zaplněných vodou. Postavte hráz – poškodíte přírodu.

 

Svatojánské proudy byl označován úsek Vltavy mezi Štěchovicemi a Slapy, kde řeka protékala hlubokým skalnatým údolím a tvořila peřeje. Dnes je území zatopené štěchovickou vodní nádrží.

 

Pud planační, kanalizační a linearizující

Mnoho problémů ochrany památek, lesa a životního prostředí obecně má svůj psychologický základ. K ničení vesnice a k neuvážené zástavbě měst přispěly v poválečném období životní názory prvních stranických funkcionářů, kteří v mnohých případech pocházeli právě z těch malebných, ale tehdy značně bídných chaloupek a historických domů, jež nenávidělia snažili se je nahradit něčím jiným. Mnohdy obludný výsledek chátrajících panelových domů na okraji vesnice je dobře znám. Celým urbanismem, architekturou a využíváním krajiny ve 20. století probleskuje jakýsi primitivní neofunkcionalismus, který miluje pravoúhlé říční toky, zarovnaná obrovská pole, ploché střech a jednoduché, avšak často nelidské geometrické prvky. Když Le Corbusier podával v roce 1929 návod pro město zítřka, psal: Rovná plocha je ideálním místem pro současné město. Všude tam, kde dochází k přehuštění dopravy, poskytuje rovné místo možnost tento problém normálně řešit. Řeka by měla téct daleko od města. Je to jakási tekutá železnice, nákladové nádraží a překladiště. Ve slušném domě neprochází schodiště pro služebnictvo přijímacím salonem – a to ikdyž je služebná okouzlující, anebo když pohled na loďky těší oko chodce opřeného o zábradlí. Z tohoto pohledu by ideální částí budoucí Prahy bylo Jižní město. Pozdním plodem takového typu uvažování je geometrizující a replikující suburbie. Dnešní životní prostor se však ve většině případů nese ve znamení opětovného nástupu složitých, nepravidelných prostorů s četnými sociálními i přírodními nikami.

To je dobře patrné v historických centrech měst (otevírání dvorků – obnova labyrintu), u revitalizačních projektů, nebo rekonstrukcí zahrad. Doba se opět vrací k názoru, že nepravidelnost je vítána a geometrizace krajiny znamená její ochuzení. Většina přírodovědců má přírodní vnímání krajiny, ale mnoho techniků podléhá „inženýrské estetice“, podle které např. krajina s dálnicí může být esteticky hodnotnější, než krajina bez dálnice, napřímený tok je „civilizovanější“, než meandrující řeka. Většina dosavadních inženýrských úprav krajiny byla nesena v „corbusierovském“ duchu, že pro člověka je nejlepší rovná, homogenní plocha krajiny, kterou je možné zcela ovládnout, kde je veškerá geodiverzita zcela potlačena.

Krajina jako odkladiště polofunkčních věcí

V rámci dokumentárního cyklu K. Čáslavského a P. Vantucha Hledání ztraceného času uvedla televize dokument o stavbě trati ze Vsetína do Bylnice. Z hlediska krajiny se jednalo o velmi důležitý doklad proměny obvyklé, nepříliš fotogenické scenérie blízkého okolí železnice. Protože zdejší flyš je velmi náchylný k sesuvům, bylo nutné dělat při stavbě trati rozsáhlé zářezy a terénní úpravy, které v době svého vzniku působily značně násilně, ale dnes dobře splynuly s okolní krajinou. Mnohem zajímavější však bylo srovnání tehdejšího a dnešního stavu nádraží a jejich okolí. Původní stavby stále slouží, ale vypadají hůř, než v roce 1918. Je to dáno zejména obrovským množstvím různých přístaveb, kůlen, odkladišť věcí a strojů, které „by se jednou mohly hodit“.

Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí. A něco podobného platí o automobilech – nejenom znečišťují ovzduší, ale hlavně zabírají místo pro lidi nebo pro stromy. To hlavní, co bychom potřebovali, je změna konzumního vzorce chování směrem ke společnosti, jež bude potřebovat méně věcí, a tedy méně energie a pak se bude produkovat méně odpadů. Zatím se však můžeme bránit dalším rozvojem veřejné dopravy a regulací automobilového provozu. V následujícím století budou velká města procházet různými krizemi, na jejichž řešení budou vynakládány miliardy – např. na stavbu dlouhých vodovodních přivaděčů, dálničních obchvatů apod. Je však jednodušší investovat do důstojného a atraktivního života na vesnici a tím předcházet problémům ve městech. Pomáhat městům se dá také tím, že se postaráme o vesnici.

 

Adoptuj si dálnici!

V globalizovaném světě je i příroda globalizovaná. Počátkem září 2000 se konala v pražském Obecním domě velká mezinárodní konference Natura megapolis – Příroda velkoměst. Hlavním tématem konference byla „městská ekologie“ a její budoucnost. V podstatě se jednalo o to, jak to udělat, aby vedle sebe mohli důstojně existovat automobily, lidé a příroda. Ve městech bude brzy žít kolem 70% globální populace a lidská sídla pohltí kolem 12-15% zemského povrchu. Ale přitom v městských aglomeracích přežívají ostrůvky sice narušené, ale přeci jen cenné přírody. V Praze můžeme pozorovat 2000 druhů rostlin (v třikrát větším Římě jen 1300 druhů), 126 druhů ptáků, ale také nenápadných 120 druhů drobných měkkýšů, či 400 druhů pavouků. Praha – ale také Bratislava, či Valencie – je jakousi skrytou přírodní rezervací. Není to tak samozřejmé – ve středu města Amsterodamu nalezneme jen necelých 200 druhů rostlin a třeba v japonských městech je situace ještě horší. Například v Ósace, postavené před dvěma tisíciletími na močálech řeky Yodo, rostlo až do 60. let zanedbatelných asi sto tisíc stromů. Dnes jich je půl milionu a s nimi se vrací i ptáci a motýli. Z hlediska druhového bohatství živé přírody by Praha byla naší nejhodnotnější přírodní rezervací!

Problém není v ubývání počtu druhů – ten se v Praze od 30. let dvacátého století příliš nemění, anebo možná i mírně vzrůstá. V evropské přírodě i v samotných městech nedochází k žádnému výraznému vymírání a ochuzování, ale děje se něco podstatnějšího. Především je příroda fragmentována do malých celků. Místo dřívějšího velkého, a tedy stabilního lesa narazíme na malý lesík, a skládku, skladiště a další lesík. V takovéto krajině žije podobný, nebo ještě větší počet druhů, než ve velkém lese, ale systém je zranitelnější. Hůř se vyrovnává se změnami, ale také přestává ovlivňovat okolní prostředí – zachycovat prašné částice z ovzduší, nebo srážkovou vodu. Podobně jako vzrůstá zranitelnost civilizace vůči klimatickým výkyvům a např. i ropným šokům, tak je i příroda zranitelnější. Neznamená to žádnou bezprostřední katastrofu, jen se stále více posouváme k nějakému špatně určitelnému prahu stability, za kterým je nejprve přírodní a společenský chaos a pak nějaká nová (obvykle méně výhodná) stabilita.

Dalším z velmi problematických procesů je globalizace přírody. Podobně, jako se na úrovni společnosti šíří jedna převažující kultura, za jejíž emblémy jsou považovány ony pověstné McDonaldovy hamburgery, tak i příroda je čím dál homogennější. Celá třetina z dvou tisíc pražských vyšších rostlin je cizího původu. Jsou to „ekonomičtí uprchlíci“ ze Sachalinu, Dálného východu, Ukrajiny a USA, kteří sem víceméně náhodně přišli a nalezli vhodné podmínky k životu. Jednou z nejběžnějších dřevin vnitřních částí Prahy je pajasan žláznatý, který pochází z Dálného východu a který se rozšířil díky tomu, že mu nevadí znečištěné a zasolené městské prostředí. Podobně se v zátoce zasypané odpadky, na které vyrostla čtvrť Tokyo Bay, se šíří ke znepokojení japonských přírodovědců převážně evropské a americké druhy. V Chicagu se vedou ostré diskuse, zda mají kácet evropské invazní dřeviny, zejména řešetlák, který zahlcuje místní stanoviště. Na úrovni přírodních věd se tak vede stejná diskuse jako mezi politiky a strážci národních kultur: co s přistěhovalci, kteří ohrožují tradiční hodnoty původní populace?

Obecná odpověď se pohybuje asi v této rovině: je nutné, aby existovaly dosti široké, a tedy stabilní oblasti s původní kulturou. záměrně tady používám slovo „kultura“ ve smyslu, který zahrnuje jak lesní ekosystém, tak třeba loutkové divadlo. Dále je nutná regulace imigrantů, ale protože ta se nedá technicky zvládnout, tak nastupuje poslední a z hlediska většinové populace hlavní fáze – tou je sžívání se jak s vietnamským stánkařem, tak i s dálněvýchodním pajasanem, či novozéladským rodinným domkem.

Velký posun pozorujeme ve vnímání nedávno ještě opovrhovaných městských koutů. Les i půda má svou ekonomickou funkci. Dnešní hajný není fořtem, ale producentem dřevní hmoty. Pro přírodu zbývají buď rezervace, nebo plochy, kde sice mohou růst stromy, ale není to les s dřevorubcem. Jsou to hřbitovy, „pešunky“, staré lomy a pískovny, nevyužitelné prostory.

Například v Londýně železnice obhospodařuje 800 km železničních náspů. Pro mnoho obyvatel je denní cesta vlakem do práce jediným kontaktem s přírodou. Náspy navíc fungují jako významné biokoridory – trasy, po kterých se příroda v jinak zastavěném prostředí může šířit. Část náspů je dnes cíleně udržována jako dlouhé, úzké přírodní ostrůvky. Londýnský Wildlife Trust dokonce pro cestující vlakem publikoval informačního průvodce o přírodě, ptácích a zvířatech, kteří na náspech žijí a které je možné pozorovat na tomto velmi civilním safari. Podobná péče je věnována městským parkům a břehům řek. Je to nutné i z hlediska výchovy – městské děti bez přímého kontaktu s přírodou nejen nepochopí, proč je nutné ji chránit, ale také ochudí svůj život. V americké Chicagu vzniklo hnutí „Adoptuj si dálnici!“ které má za cíl povzbudit místní komunity k přírodně bohaté a esteticky působivé „zahradní“ úpravě dálničních náspů jako jednoho z mála volných míst, kde je možné s městskou přírodou tvořivě nakládat.

Největším nepřítelem městské přírody je sobecký styl plánování města, neurvale uplatňovaná ekonomická nadřazenost bohatých investorů. Příkladů z ČR by se našlo dostatek, ale citujme alespoň Ruth Enis z Izraelského technického institutu. V letech 1918-1968 vzniklo pro Jeruzalém celkem devět územních plánů. Všechny z nich respektovaly duchovní tradice tohoto mimořádného města. Byly si vědomy toho, že spiritualita města úzce souvisí s tím, jak město vypadá. Už z panoramatu Jeruzaléma se dal poznat jeho význam. Prakticky se jednalo o vybudování pásu otevřených ploch a zeleně, který by Posvátné město izoloval od rozrůstajících se předměstí. Místo toho si tlak investorů vynutil výstavbu i těsně u hranic historického centra. Urbanista A. Kutcher tento typ územního plánování hodnotil slovy, která mají širší význam: Zásadní, obecně sdílené vědomí, že duchovní esence Jeruzaléma je nerozlučně spjata s jeho pohledovou hodnotou, je dnes ignorováno, dokonce se o něm ani neuvažuje. Místo toho se dnes prosazuje nový pohled na Jeruzalém - je to zdroj příjmů, který je nutno využít. Jeho duchovní a vizuální hodnoty jsou komodity, které je nutné prodat...

 

 

Ochrana geodiverzity

Dosavadní ochranářská praxe se ve většině případů zabývala geologickým podložím jako něčím, co sice patří zejména k vegetaci a již méně k živočišstvu, ale na co není nutné klást přímý důraz. Hlubší pohled, opřený o historickou analýzu naopak ukazuje, že geodiverzita je podobně jako biodiverzita postihována změnami, postupně ochuzována, ale i nově vytvářena. Pracuje s jiným časovým měřítkem a odehrává se v široké škále velikostí. Je nutné ji rozeznávat jako samostatnou, různě provázanou kategorii ochrany přírody, která se postupně emancipuje od známější biodiverzity. V Evropě se tento proces projevuje například zakládáním geologických parků.

V konkrétní krajině je pak nutné si uvědomit, že nejenom geologické odkryvy, ale také vlastnosti substrátu, výška údolního dna, existence volných kamenů a dalších rysů reliéfu je hodnotou samo o sobě, tj. i v případě, že nevytváří stanoviště nějakých hodnotných biologických systémů. Koncepce geodiverzity má vzhledem k obrovským stavebním a těžebním přesunům hmot rovněž svoji cílenou futurologickou funkci. Má navrhovat takové úpravy terénu či půdního pokryvu, které jednou mohou vytvořit zajímavý přírodní kout.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
This question is for testing whether you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK