Předsmrtné prožitky slepců

Největší slabinu má ten, kdo si myslí, že žádnou nemá. (Holandské přísloví)

Ptáme-li se, zdali a jak probíhají „prožitky blízkosti smrti“ (PBS) u slepců, klademe otázku nejen zajímavou, ale pro osvětlení autentičnosti a teoretické podstaty tohoto jevu velmi závažnou. Poznatky z této oblasti mohou nejenom usměrnit teoretickou orientaci o PBS, ale také mít dosah na konvenční chápání mechanismu zraku.

První nevidomá osoba, o které je známo, že v USA veřejně vystoupila, aby promluvila o svých dvou PBS s vizuálními elementy, je uváděna pod jménem Vicky U. Svoje zážitky sdělila již zmíněné Kimberley Clark Sharpové, koordinátorce největší a nejstarší odbočky a podpůrné skupiny Mezinárodní asociace pro studia blízkosti smrti v Seattlu a Gregovi Wilsonovi, asistujícímu koordinátorovi.

Ve svém autobiografickém vyprávění Vicky uvádí, že ztratila zrak bezprostředně po narození. Jako předčasně narozenou ji v porodnici dali do inkubátoru s nadměrně vysokým množstvím kyslíku, což natrvalo zničilo její zrakové vnímání (ona to označuje za „zničený optický nerv“). Vicky zdůrazňuje, že je úplně slepá, nevidí ani světlo, ani stíny, prostě nic. Proto ani nebyla schopna pochopit koncept světla a barev a vytvořit si k nim vztah.

Vicky měla dva PBS. První jako dvanáctiletá v roce 1963, druhý po deseti letech (1973), tedy ve věku 22 let. V prvním případě měla apendicitidu a peritonitidu a k jejímu PBS došlo v nemocnici. Z jejího dlouhého, poutavého a často hluboce dojímavého svědectví vybíráme a stručně shrnujeme hlavně údaje, týkající se vizuálních vjemů ženy, která ztratila zrak v prvních dnech po narození.

Vicky popisuje, jak byla jako dvanáctiletá při prvním PBS ohromená, že najednou začala vidět, když vystoupila ze svého těla. Tehdy si s velkým údivem řekla: „Tak takové to tedy je!“ A dodává, že jí to nečekané vidění připadalo ještě lepší, než si vůbec kdy dovedla představit. Pod sebou viděla, jak personál na chirurgii připravuje její tělo na operaci. A zároveň měla těžkosti vyrovnat se s tím, že vidí, protože realita vidění jí byla neznámá. Věděla, že je to něco, co si velmi přeje a i když to nikdy předtím nezažila, najednou pochopila, že vidí.

Dále popisuje svou cestu tunelem, lidi okolo sebe, jejich tváře i pocity. V tunelu byla tma, ale potom se všechno rozzářilo. Vicky se ani nechtělo věřit, kde se octla. Měla pocit náležitosti, vnitřního tepla. Najednou byla na louce plné nádherných květin, které měly různé tvary i různé odstíny jasnosti.

Ve svých dvaadvaceti letech, po vážné autonehodě, měla Vicky druhý PBS. Opět viděla své tělo shora, jenže tentokrát leželo na silnici. Viděla pracovníky záchranné služby, jak ji kladou na nosítka a převážejí do nemocnice. Tam jakoby ze stropu opět viděla a slyšela ošetřující personál, potom proletěla tunelem, viděla a poznávala své zesnulé kamarádky a sousedku a měla neuvěřitelný pocit blaha. Z hlediska vizuálních vjemů je zajímavé, že tentokrát detailněji popisuje různé stupně jasnosti květin, ba dokonce i ptáků. Když mluví o různých odstínech jasnosti, dodává, že neví, zda to byly barvy, protože nezná pojetí barev.

V obou PBS dostala Vicky jemný, laskavý, ale zásadní pokyn, že nemůže zůstat v té nesmírné kráse, protože ještě nenastal její čas a na zemi na ni čekají nesplněné závazky a úkoly. A v obou případech byl návrat do těžce zkoušeného těla velmi bolestný. Otázka, zdali slepí mohou skutečně „vidět“ v průběhu PBS, zajímala několik výzkumníků v oblasti studií blízkosti smrti. I tak význačná pracovnice v tomto oboru, jako je Elisabeth Kübler-Rossová se zmiňuje o tom, že se setkala s takovými případy ve svých výzkumech. Rovněž někteří jiní autoři uvedli příběhy tohoto druhu, tj. takové, pro něž není anatomické vysvětlení. Nicméně k žádnému z těchto případů nebylo zaujato stanovisko, které by jej dokazovalo; žádný nebyl dostatečně vědecky doložen. Na to upozornila britská autorka Susan Blackmorová (1993), která opětovně ve svých pracích i početných vystoupeních prosazuje čistě biologické přístupy k předsmrtným stavům. Prostudovala dosud publikované případy a uzavírá, že by nebyla překvapená, kdyby existovaly výpovědi o paranormálním vnímání při předsmrtných prožitcích. Má však dojem, že se tak nikdy nestane. Tvrdí, že zatím nenašla žádný jasný důkaz, který by ji přesvědčil. Dosavadní popisy tedy nepovažovala za skutečně vědecký podklad pro vizuální vnímání slepců v průběhu PBS.

Nesnadného úkolu zkoumat vědecky PBS a mimotělní prožitky u slepých, se zvláštním zaměřením na problém zrakového vnímání, se ujal dr. Kenneth Ring, profesor (emeritus) na University of Connecticut, se spoluautorkou Sharon Cooperovou. Jejich průkopnická studie (1997) se zaměřuje na několik zajímavých témat, jejichž podstatou jsou zprávy o tom, že slepí lidé v průběhu PBS jsou schopni vidět a identifikovat předměty.

Mezi těmi, kteří se již zabývali touto otázkou, autoři citují dr. Stanislava Grofa, známého psychiatra českého původu, spoluzakladatele a vedoucí postavu transpersonální psychologie v USA. Podle Grofa existují případy, kdy slepí, ačkoliv bylo lékařsky potvrzeno organické poškození jejich optického systému, mohli v průběhu své klinické smrti vidět a později popsali své prostředí. Uvádí, že jevy tohoto druhu, na rozdíl od některých jiných aspektů PBS, mohou být podrobeny objektivní verifikaci. Tím, podle Grofa, reprezentují nejpřesvědčivější důkaz, že „co se stane v průběhu PBS je víc než halucinační fantasmagorie fyziologicky poškozených mozků“.

Ring a Cooperová si ve své práci nejdříve kladli základní otázky, kterých se předcházející výzkum nedotýkal:

  1. Mají slepí lidé skutečně PBS, a jestliže ano, jsou tyto zážitky stejné nebo odlišné od těch, které byly zaznamenány vidícími?
  2. Tvrdí slepí lidé, že v průběhu PBS (nebo mimotělních prožitků) měli zrakové vnímání?
  3. Jestliže jsou taková tvrzení, je vůbec možné verifikovat je pomocí nezávislé evidence nebo svědectvím jiných osob? Jinými slovy, může někdo prokázat, že to nejsou pouhé fantazie nebo halucinace?

Výzkum zahrnoval 31 slepých účastníků, vybraných převážně na základě kontaktů s jedenácti národními, regionálními i státními organizacemi pro nevidomé. Výzkumný soubor zahrnoval 20 žen a 11 mužů ve věku od 22 do 77 roků. Jde jednak o jednotlivce slepé od narození (14), jakož i o ty, kteří oslepli někdy po pátém roce svého věku, nebo byli těžce vizuálně poškozeni.

Ve svých výsledcích autoři uvádějí, že nevidomé osoby, včetně slepých od narození, zažívají klasické PBS stejně jako vidoucí. Tím je tedy zodpovězena první otázka jejich výzkumu. Druhou, a to velmi kritickou otázkou výzkumu bylo tvrzení nevidomých, že měli zrakové vjemy v průběhu PBS. Mnozí zkoumají slepci (80%, což je velmi vysoký počet) tvrdili, že viděli v průběhu mimotělních prožitků a PBS. Autoři uvádějí jako příklad detailní prožitky dvou osob spolu se synopsemi z jiných případů. V jednom z detailních popisů jde o Vicky, jejíž případ jsme zde již uvedli. (Dovídáme se, že její jméno je Vicky Umipegová.) V této studii jde často o přímý rozhovor s Vicky. Oba detailně uvedené případy dokazují, že v jejich PBS šlo o jasné vizuální vnímání.

Ve výzkumné skupině je také menšina těch, kteří uvádějí, že při PBS neviděli, nebo si nejsou jistí, že viděli. Problémem jsou slepí od narození, u kterých není jasné, zda skutečně neviděli, nebo nebyli schopni rozpoznat, co vidění ve skutečnosti je. Např. jeden muž zařazený mezi ty, kteří při PBS neviděli, udává, že nemůže vysvětlit jakým způsobem vnímal, protože neví, co se myslí pod „viděním“.

Rozborem vizuálních aspektů při mimotělních prožitcích a PBS autoři dokazují, že jako celek jejich interview poskytly jasný důkaz, že údaje o vizuálním vnímání u slepých jsou běžné a že zahrnují jak vnímání lidí nebo objektů ve fyzikálním světě, tak i objektů nebo postav mimosvětské podstaty. Věci tohoto světa jakož i mimosvětských oblastí jsou popisovány obdobně jako vidoucími osobami. Popisy nevidoucích jsou často jasné, někdy akutně jasné a detailní, a to i u jedinců slepých od narození. Mnozí popisují svoje zrakové vnímání jako „dokonale přirozené“ nebo „takové, jaké má být“.

Posledním problémem výzkumu byla otázka, zdali někdo jiný než slepý člověk, který prošel PBS, může podat nezávislé svědectví o autentičnosti jeho vizuálních vjemů. To podle samotných autorů bylo nejslabší částí jejich studie. Jde tu o různorodé metodologické potíže, navíc, jak se dá předpokládat, je velmi nesnadné najít relevantní svědky. Nicméně autorům se z tohoto hlediska podařilo poskytnout aspoň dva ilustrující případy, které dokazují, že vizuální vjemy slepých v průběhu PBS jsou skutečně autentické a nemohly být vyvolány jiným způsobem.

Ring a Cooperová posléze uvádějí a hodnotí různá možná vysvětlení svých nálezů a naznačují vlastní interpretaci. Ta se nezakládá na vidění per se, ale na tzv. koncepci transcendentálního uvědomování. U vidících i nevidomých, kteří zažili PBS, jde podle autorů zřejmě o vnímání jiným způsobem, než jak se chápe v dosavadním tradičním vědeckém pojímání. Zdá se, že pro tuto potenciální schopnost mysli opustit hranice lidských smyslů bude třeba hlubších výzkumů, vedoucích k vytvoření nových vědeckých parametrů pro tyto zcela mimořádné způsoby vnímání.

Dosavadní vědecké důkazy, že zrakové vnímání slepých v průběhu PBS a při mimotělních prožitcích koresponduje s externí realitou, poskytují snad nejvýznamnější podporu pro objektivní existenci PBS. Jdeme-li ještě o krok dále, lze hovořit o transpersonálním vědomí, tj. především o uvědomování si sebe samého v mimofyzikálních úrovních existence.

Miluše Soudková (Kapitola z knihy Miluše Součkové: Světlo a naděje)

Výňatek z knihy Miluše Soudkové „Světlo a naděje“ (str. 80-84), vydané v roce 1999 nakladatelstvím Faun

Informace z přebalu knihy:O knize: Kniha „Světlo a naděje“ Miluše Soudkové, žijící v USA, poskytuje laikům i odborníkům dokonalý přehled o novém fenoménu nazvaném „prožitky blízkosti smrti“ (PBS). Srozumitelně a zajímavě informuje čtenáře o americké literatuře, která již na toto téma existuje (Moody, Morse aj.). PBS je úplně nová oblast zkoumání, o níž se donedávna z mnoha konzervativních důvodů a často i náboženských předsudků raději mlčelo. Odborníci na knize americké psycholožky českého původu jistě také ocení bohatý rejstřík a podrobnou bibliografii, která doposud u nás chybí.O autorce: Miluše Soudková studovala na Masarykově universitě v Brně, kde také získala doktorát. V prvních letech klinické praxe působila na Moravě i na Slovensku a stala se výzkumnou pracovnicí Ústavu experimentální psychologie SAV, tam také získala vědeckou hodnost CSc. Po emigraci do USA (1969) byla nejprve pracovnicí Katedry psychologie Princeton University (New Jersey)- V dalších letech pracovala jako specialistka v oboru psychologie, filosofie a náboženství v Universitní knihovně v Nothern Illinois University (DeKalb Illinois), později se zde stala řádnou profesorkou. Publikovala desítky prací v různých jazycích v řadě akademických časopisů, přednáší na konferencích a mezinárodních kongresech. Světlo naděje je její první kniha, která v češtině vychází.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.
Obrázek uživatele teonik

verifikace

myslím,že je kontraproduktivní snažit se o verifikaci jevů z esoterické oblasti....setkal sem se už s mnoha esoteriky přímo posedlými debatovat a dokazovat vědcům pravdivost svých zážitků...

chcou snad vědci po nějakém malíři,aby dokázal pravdivost svého obrazu tak,že ho 100x zopakuje?

a naopak,už verifikované a do učebnic zařazené vědecké pravdy jsou časem zpochybněné a nahrazené jinýma...

stavy OBE,NDE a další rozšíření vědomí myslím budou odrazem pro novou vědu a nové zhodnocení našich možností....

....................

Obrázek uživatele yogi

A jak jinak se tedy bránit

A jak jinak se tedy bránit proti bludům atp.?

Nevím o lepším modelu, než který aplikuje současná věda.

Obrázek uživatele teonik

čemu věřit

v předchozím příspěvku jsem chtěl naznačit,že věda a umění ezoterické zatím styčných bodů mnoho nemají...

nikterak nekritizuji vědecké postupy

jsem ale ezoterik a proto pracuji jinak než věda,aniž bych měl nutkání se z vědci hádat,kdo má pravdu

jaxe vyvarovat bludů,nevím

já si mnoha prošel,na vlastní kůži okusil,což mi nijak nebránilo vrhnout se do dalšího....

ale nevidím to beznadějně...metoda:pokus-omyl...se časem změní na:pokus-trefa

mnoho štěstí

........................

Obrázek uživatele Malwerick

Ak chce veda rozšíriť pole skúmania...

Na javy v hmotnej úrovni budú vždy a všade platiť hmotné zákony. Týmto je dané, že človek ako James Randy vykonáva užitočnú činnosť. Toto ale okamžite prestáva platiť na úrovni mentálnej a duchovnej. veda si stanovila svoje mantinely a v tých sa pohybuje. Sú to zákony prírody, fyziky, chémie, matematiky...atď.

Ak chce veda rozšíriť pole skúmania nejde to bez toho aby odstránila vlastné obmedzenia. Ak by sme hľadali vedný odbor kde už tieto mantinely neplatia je to možno psychológia. Dušu človeka nemožno merať vážiť a pokus opakovať. Je chybou vedy povedať. Toto sa nezmestí do našich obmedzení a preto to budem hľadať intelektuálne cesty vysvetlenia ako vyjadriť to že to neexistuje. Povedať tisíckam ľudí - vy ste vlastne halucinovali lebo sa to nedá zopakovať a merať je dosť blbé a vlastne tým, ktorý to zažili to môže byť ukradnuté.

Sepsáno klávesnicí a Malwerickem - největším známým webovým chudáčkem všech dob.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
This question is for testing whether you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK