Erich Fromm: Umění milovat

Sebeláska


Zatímco nikdo nic nenamítá proti aplikaci pojmu lásky na objekty různého druhu, je rozšířeno přesvědčení, že je ctnostné milovat druhé, ale milovat sebe sama je hříšné. Předpokládá se, že pokud miluji sám sebe, nemiluji jiné, že sebeláska je totéž co sobeckost. Tento názor v západním myšlení má dlouhou tradici. Kalvín hovoří o sebelásce jako o “morové ráně”. Freud mluví o sebelásce v psychiatrických termínech, ale pokud jde o hodnotu sebelásky, shoduje se s Kalvínem. Pro něho je sebeláska totožná s narcismem, s obrácením libida k vlastní osobě. Narcismus je nejranější stadium lidského vývoje, a kdo se v pozdějším životě k tomuto narcistickému stadiu vrátil, je neschopen lásky; v extrémních případech je choromyslný. Freud vidí v lásce projev libida, které se obrací buď směrem k jiným – jako láska, nebo směrem k vlastní osobě – jako sebeláska. Láska a sebeláska se tak vzájemně vylučují v tom smyslu, že čím víc je jednoho, tím méně je druhého. Je-li sebeláska špatná, vyplývá z toho, že nesobeckost je ctností.


Vyvstávají tyto otázky: potvrzuje psychologické pozorování tezi, že je základní rozpor mezi láskou k sobě a láskou k jiným? Je láska k sobě stejný jev jako sobeckost, či jsou to jevy opačné? Dále: je sobeckost moderního člověka skutečně náklonnost k sobě samému jako k osobnosti, která má všechny své rozumové, citové a smyslové schopnosti? Nestale se “člověk” přívěskem své společensko-ekonomické role? Je jeho sobeckost totožná se sebeláskou, nebo nevzniká snad právě tím, že mu sebeláska chybí?


Dříve než začneme diskusi o psychologických stránkách sobeckosti a sebelásky, je třeba zdůraznit nelogičnosti představy, že se láska k druhým a láska k sobě vzájemně vylučují. Je-li ctností milovat bližního jako lidskou bytost, musí též být ctností – a ne neřestí – milovat sám sebe, protože i já jsem lidská bytost. Není žádný pojem člověka, který by nezahrnoval i mě. učení, které takové vyloučení proklamuje, dokazuje jen, že je vnitřně rozporná. Idea vyjádřená biblickým “miluj svého bližního tak,jako miluješ sám sebe” implikuje, že úcta k vlastní celosti a jedinečnosti, láska k sobě a pochopení sebe samého nemohou být odděleny od úcty a lásky k druhému člověku, od pochopení druhého člověka. Láska k sobě samému je nerozlučně spjata s láskou ke každé jiné bytosti.



Došli jsme k základním psychologickým předpokladům, na nichž je vybudována naše argumentace: nejen jiní, ale také my sami jsme “objektem” svých citů, názorů; náš postoj k jiným a k sobě samým není nijak kontradiktorní, ale je v podstatě konjunktivní. Láska k jiným a láska k sobě nejsou alternativy. U všech těch, kteří jsou schopni milovat druhé, najde se i láskyplný postoj k sobě. láska je v zásadě nedělitelná, pokud jde o vztah mezi “objekty” a vlastní osobou. Pravá láska je výrazem tvůrčí síly a zahrnuje péči, úctu, odpovědnost a poznání. Není to “pohnutí” ve smyslu “být někým pohnut”, ale aktivní úsilí o štěstí milované osoby, které má své kořeny v naší schopnosti milovat.


Milovat někoho je aktualizace a koncentrace síly k lásce. Základní přitakání obsažené v lásce směřuje k milovanému člověku jako vtělení základně lidských vlastností. Láska k jednomu člověku zahrnuje lásku k člověku jako takovému. “Dělba práce”, jak to nazývá W. James, podle níž někdo miluje svou rodinu, ale nemá cit pro “cizí”, je znamením neschopnosti milovat. Láska k člověku není, jak se často předpokládá, abstrakcí, která se dostaví až po prožití lásky k určitému člověku, ale je jejím předpokladem, i když ji geneticky nabýváme tím, že milujeme určité jednotlivce.


Proto má vlastní já musí být předmětem mé lásky stejně jako jiní lidé. Kladný postoj k vlastnímu životu, štěstí, růstu, svobodě má své kořeny ve schopnosti k lásce, tj. v péči, úctě, odpovědnosti a znalosti. Je-li člověk schopen tvůrčí lásky, miluje i sebe; může-li milovat jen jiné, nemůže milovat vůbec.


Připustíme-li, že láska k sobě a jiným jsou v zásadě konjunktivní, jak vysvětlit sobeckost, který vylučuje každou pravou účast s jinými? Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Neumí vidět nic než sebe; posuzuje všechny a všechno z hlediska užitku, který z nich může mít; je od základu neschopen milovat. Nedokazuje to, že náklonnost k jiným a náklonnost k sobě jsou nevyhnutelné alternativy? Bylo by to tak, kdyby sobeckost a sebeláska byly totéž. Ale právě v tomto předpokladu je klam, který vedl k tolika mylným závěrům v naší otázce. Sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak, jsou to protiklady. Sobecký člověk se nemiluje příliš, ale příliš málo; ve skutečnosti se nenávidí. Tento nedostatek něžnosti k sobě samému a péče o sebe samého, který je jen jedním z výrazů jeho nedostatku tvůrčí síly, působí, že se cítí nicotný a zklamaný. Je proto nutně nešťastný a úzkostlivě se snaží urvat ze života uspokojení, v jehož dosažení si sám brání. Zdá se, že příliš pečuje o sebe, ale ve skutečnosti se jen neúspěšně pokouší zakrývat, že o své skutečné já nepečuje. Freud tvrdí, že sobecký člověk je narcistický, jako by odňal svou lásku druhým a obrátil ji proti sobě. Je pravda, že sobecký člověk je neschopen milovat, ale není ani schopen milovat sám sebe.


Je snadnější pochopit sobeckost srovnáním s uchvatitelskou náklonností k jiným, jak ji najdeme například u přepečlivé matky. Zatímco vědomě věří, že má své dítě zvláště ráda, ve skutečnosti chová hluboce potlačené nepřátelství k předmětu své náklonnosti. Stará se příliš o dítě ne proto, že je miluje příliš, ale proto, že musí kompenzovat svou neschopnost milovat je vůbec.


Tato teorie sobeckosti je potvrzena psychoanalytickou zkušeností s neurotickou “nesobeckostí”, symptomem neurózy, který byl často pozorován u lidí, jimž obvykle nevadí tento symptom, nýbrž jiné, s ním spojené, jako deprese, únava, neschopnost k práci, neúspěchy v lásce… Nejenže nesobeckost se nepociťuje jako “symptom”, je to často jediný spásný rys charakteru, jímž se lidé pyšní. “Nesobecký” člověk “nechce nic pro sebe”, “žije pro druhé”, je hrdý na to, že sám sebe nepovažuje za důležitého. Nechápe, jak se může stát, že přes svou nesobeckosti je nešťastný a že jeho vztah k nejbližším je neuspokojivý. Analytická práce ukazuje, že jeho nesobeckost není něco, co by stále vedle jeho ostatních symptomů, ale je jedním, ve skutečnosti často nejdůležitějším z nich; že jeho schopnost k lásce a jakékoli radosti je ochromena, že je pln nepřátelství k životu a že se za fasádou nesobeckosti skrývá subtilní, ale proto o nic méně intenzivní připoutanost a soustředěnost k vlastní osobě. Takového člověka lze vyléčit jen tehdy, když se jeho nesobeckost také interpretuje jako symptom, aby bylo možnost napravit jeho nedostatek tvůrčí síly, který je kořenem jeho nesobeckosti i ostatních potíží.


Povaha nesobeckosti je zvláště zjevná v působení na jiném, v našem kulturním okruhu nejčastěji ve vlivu, který má “nesobecká” matka na své děti. Věří, že její nesobeckost dětem ukáže, co znamená být milován, a že se tím samy naučí milovat. Její nesobeckost ale vůbec nepůsobí tak, jak očekává. Děti nemají šťastný vzhled lidí, kteří jsou si jisti láskou; jsou plny úzkosti, napětí, bojí se, že matka nebude schvalovat, co dělají, úzkostlivě se snaží naplnit její očekávání. Obvykle jsou dotčeny matčiným skrytým nepřátelství k životu, jež spíše cítí, než chápou a postupně toto nepřátelství proniká i do nich. Vcelku se působení “nesobecké” matky příliš neliší od působení matky sobecké, často je horší, protože nesobeckost matky dětem brání, aby ji kritizovaly. Jsou zavázány, aby ji nezklamaly, učí se pod maskou ctnosti nechuti k životu. Nic nemůže dát dítěti lepší zkušenost skutečné lásky, radosti, štěstí, než být milován matkou, která miluje sama sebe.


Myšlenky o sebelásce nelze shrnout lépe než citátem z Mistra Eckharta: “Miluješ-li sebe, miluješ každého jiného jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale když miluješ všechny stejně, včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je i bůh i člověk. A tak ten je velký a spravedlivý, kdo tím, že miluje sebe, miluje stejně všechny ostatní lidi.”


úryvek z knihy Ericha Fromma: Umění milovat


Pokračování: http://klubslunicko.cz/slunce/fromm.htm

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
This question is for testing whether you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK