Elektřina ve starověku: Záhada hliněné baňky

bbat1Indicie nasvědčující znalosti elektřiny ve starověku pocházejí nejen z Egypta, ale i odjinud. K nejznámějším patří slavný elektrický článek z Bagdádu. Dodnes se o něm vedou spory - ani ten největší vědecký skeptik ale nemůže popřít existenci tohoto nenápadného, a přece tak podivného předmětu. Možná právě on nabízí cestu k vysvětlení staroegyptských žárovek, o nichž je minulý příspěvek...

 

Když se v roce 1936 pracovalo nedaleko Bagdádu na výstavbě železniční tratě, objevili dělníci starověký hrob krytý kamennou deskou. Přivolaní odborníci přiřadili předměty uvnitř Parthům, kteří zde žili přibližně od druhého století před naším letopočtem až do třetího století našeho letopočtu. Vedle běžné pohřební výbavy tu byl i jeden předmět, s nímž si archeologové dlouho nevěděli rady.

Zařízení velké asi 13 centimetrů na první pohled vypadá jako nenápadná keramická nádobka. To důležité se však skrývá uvnitř. Do hrdla hliněné baňky je zapuštěn měděný váleček utěsněný asfaltem. A tímto válečkem ještě prochází železná tyčinka. Zpočátku se vědci domnívali, že jde o nějaký svitek zastrčený do ochranného keramického pouzdra, což byla v té době běžná metoda uchovávání obzvlášť vzácných spisů - podobně vypadaly například i slavné "svitky od Mrtvého moře". Žádné stopy písma však na měděném válečku nenalezli.

bbat2Archeologům, kteří předmět objevili, slouží ke cti, že jej tentokrát neodsunuli mezi "kultovní potřeby", což se jinak běžně stává všem nálezům, s nimiž si věda neví rady. V Bagdádském archeologickém muzeu tehdy pracoval německý odborník Wilhelm König, který nádobku identifikoval jako primitivní elektrický článek.

Pro většinu archeologů to bylo silné kafe, protože v hrobě z počátku letopočtu neměla taková věc co pohledávat. Nicméně König se nedal a sestrojil kopii nalezeného předmětu. Když pak prostor mezi měděným válečkem a železnou tyčkou naplnil zředěnou kyselinou, vytvořilo se mezi nimi elektrické napětí. König také přišel první s hypotézou, k čemu tento zdroj

elektrického napětí sloužil. Podle něj se používal k elektrolytickému pozlacování předmětů ve šperkařství. Bagdádští zlatníci ostatně takové články používali ještě v poměrně nedávné době.

Jenže pak přišla světová válka a Königův překvapivý objev upadl na dlouho v zapomnění. Na veřejnost se znovu dostal až roku 1962 zásluhou Waltera Wintona z Muzea věd v Londýně, který měl úkol uspořádat antické sbírky Iráckého muzea přestěhovaného do nové budovy.

Celkem pochopitelnou reakcí na objev antického elektrického článku byla nedůvěra vědecké veřejnosti. Postupně se ale podařilo i nejzatvrzelejší skeptiky přesvědčit, že nejde o falzifikát, o nejapný vtip, ani relativně moderní článek zapomenutý v Bagdádu na přelomu 19. a 20. století při stavbě první telegrafní linky.

Američtí vědci pak podnikli několik pokusů s replikami iráckých článků, které plnili pětiprocentním roztokem kyseliny citrónové nebo vinné. Zařízení přitom dodávalo napětí půl voltu po dobu 18 dnů.

To sice není na pohled mnoho, ale ani moderní články donedávna nenabízely o mnoho víc. Při sériovém spojení více článku se ale napětí sčítá, což je princip elektrické baterie. Tu šlo stejným způsobem vytvořit i z bagdádských článků a snadno získat napětí desítek voltů. S tím už se daly dělat velmi zajímavé věci - a tak se tajemství možná v řemeslnických rodinách dědilo z generace na generaci.

- - - - - - - - - - - - - - - - -

UPOZORNĚNÍ:

Text je ukázkou z knihy Záhadné vynálezy, kterou vydalo nakladatelství Alpress

- - - - - - - - - - - - - - - - -

Vědci si ale především nejdřív ověřili původní Königovu hypotézu. Německý archeolog Arne Eggebrecht ponořil stříbrný předmět do roztoku kyanidu zlatného a nechal touto lázní protékat proud z kopie dva tisíce let starého článku. Během několika málo hodin se stříbrný povrch pokryl souvislou vrstvičkou zlata.

Výhodou použití elektřiny při pozlacování je, že lze docílit velmi tenké povrchové vrstvičky kovu. Spotřeba drahého materiálu je tak podstatně menší, aniž by zákazník cokoliv poznal, což zlatník (nejen antický) bezpochyby ocení.

Vědci hned začali pátrat po antických předmětech, které byly vylepšeny pomocí elektrických článků - a dočkali se velkého překvapení. Narazili na ně totiž nejen v Mezopotámii z doby na přelomu letopočtu, ale i na jiných místech a z dob mnohem dávnějších. Na území dnešního Bulharska byly dokonce nalezeny takto pokovené předměty pocházející pravděpodobně z doby více než 2000 let před naším letopočtem.

bbat3Je možné, že by mezi dávnými civilizacemi byla znalost elektřiny tak všeobecně rozšířená? Potíž je v tom, že kromě Konigových článků se nikde jinde už nic podobného nenašlo.

"Jde o raritu, která pochopitelně přitahuje pozornost," říká Paul Craddock, odborník na metalurgii v blízkovýchodním oddělení Britského muzea. "Neznáme žádný jiný nález, který by se bagdádskému nálezu aspoň vzdáleně podobal. Navíc není ani zřejmé, kde jej König našel - podle některých pramenů pocházejí přímo z vykopávek, podle jiných k nim přišel až jako ředitel Bagdádského muzea."

"Jsem přesvědčen, že další exempláře existují. Možná dokonce, že leží v muzejních depozitářích, a pouze nebyly správně identifikovány," dodává dr. Craddock.

Nejasné je i datování. Vše nasvědčuje tomu, že článek vznikly někdy ve třetím století našeho letopočtu za vlády Parthů. Jenže to byli obávaní válečníci, kteří si na vědu moc nepotrpěli - o elektrotechnice ani nemluvě. Cradockův kolega z Britského muzea John Simpson se proto domnívá, že nádobky pocházejí z doby o něco pozdější.

"Myslím, že chyba je v časové interpretaci nálezu, " vysvětluje Simpson. "Podle místa, kde se pravděpodobně našly, byly přisouzeny Parthům, ve skutečnosti ale spíš spadají do pozdějšího období, kdy v perské říši vládla poslední předislámská dynastie Sásánovců, tedy od třetího do sedmého století. Tehdy došlo k oživení zájmu o vědy, které mohlo spíš umožnit i vznik článků."

Bagdádská baterie ale vzbuzuje i další otázky. Může být konstrukce elektrického článku a jeho využití při pozlacování skutečně jediným praktickým využitím náhodného objevu?

Dr. Craddock se domnívá, že nikoliv: podle něj mohla velká baterie takových článků spojená s posvátnými soškami věřícím uštědřovat i mírné elektrické rány, nebo alespoň brnění v prstech. Chrámoví kněží by takový technologický postup při posilování víry (a štědrosti) věřících jistě uvítali. Podobně mohli vynález používat i léčitelé.

"K čemu skutečně sloužily, se ale můžeme jen dohadovat," konstatuje profesorka historie vědy a techniky Marjorie Senechal z americké Smith College. "Téměř jisté je jen to, že to byly elektrické články - z toho prostého důvodu, že jako elektrické články fungují."

A kdo tedy byl oním "Alessandrem Voltou starověku"? Nebo jde o náhodné zlomky rozsáhlejších zapomenutých znalostí nějaké organizované skupiny, tajné společnosti učenců, nebo dokonce ztracené vyspělé civilizace?

Jan A. Novák

Převzato z http://www.novakoviny.eu/

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
This question is for testing whether you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK