Bojíte se smrti?

Nakladatelství Olympia v roce 2001 vydalo pozoruhodnou knihu "Bojíte se smrti?" autorky Evy Pavlatové. Smrt je něčím, co se naše materiální civilizace snažila skrýt do pozadí nebo vytlačit někam na okraj. Umírání bylo považováno za něco nepříjemně obtěžujícího, spojeného se zánikem bujného rozmachu moderní společnosti. Lidé dosud většinou umírají v nemocnicích, obklopeni moderní technikou a špičkovými odborníky, kteří mnohdy smrt považují za technické selhání odborné péče a nikoliv za přirozený konec života. Veškerá moderní věda a technika je však proti umírání a smrti naprosto bezmocná.

Publicistka Eva Pavlatová ve své knize shromáždila názory devatenácti známých i neznámých lidí, z nichž někteří prošli branou klinické smrti a vrátili se do života.

Čtenář jistě nebude se všemi názory souhlasit. Avšak každý názor ho může svým způsobem obohatit. Možná si uvědomí svoji vlastní smrtelnost a tím nalezne ten správný přístup k životu. Proč bychom si měli ubližovat a kazit si život nepodstatnými problémy, když jsme na tomto světě jen nakrátko? Nevíme, co bude zítra a kdy přijde náš čas. Proč tedy hromadit majetek a věci, jichž si ani nedokážeme užít? Proč mezi sebou vedeme boje, soupeříme a soutěžíme, místo abychom žili v sounáležitosti? Život je příliš vzácný na to, abychom ho ztratili v nepodstatné honbě za tak zvaným "úspěchem" a materiálním bohatstvím. Spisovatelka Marlo Morganová ve své knize "Poselství od protinožců" napsala: "Narodila jsem se s prázdnýma rukama. Zemřu s prázdnýma rukama. Život jsem poznala v jeho plnosti s prázdnýma rukama".

Originálním způsobem se smrti postavil přední český herec Vlastimil Brodský. Ze své smrtelnosti si zpočátku dělal legraci a později tento svůj humor přeměnil ve zvláštní filozofii života.

Duchovní starokatolické církve dr. Ivan Štampach popsal křesťanský pohled na smrt. Vyvrací iluze o posmrtném životě, když hovoří o knize "Výstup na horu Karmel" od sv. Jana Kříže. V knize je tradiční ilustrace pravé a intenzivní cesty vzhůru vyjádřené opakovanými nápisy "nic, nic, nic...". V cíli této cesty je nápis ještě překvapivější: "A na hoře nic."

Vrchní pražský a český rabín Karol Sidon hovoří o židovském pohledu na smrt. Židovská víra považuje smrt za nedílnou součást života a zároveň jako něco, co není dobře. Prokazuje velkou úctu starým, umírajícím lidem i mrtvým. Člověk na své poslední cestě nezůstává osamocen a nezůstávají osamoceni ani pozůstalí.

Vedoucí muslimských obcí v České republice Muhamed Ali Šilhavý říká, že podle islámu po smrti odevzdáme duši Bohu. V soudný den bude zničen celý vesmír, mrtví budou oživeni a stanou před Bohem. Ten den bude začátkem života bez konce a každý bude odměněn podle svých dobrých nebo zlých skutků.

Buddhista Vlastimil Marek tvrdí, že říkat pacientovi nějakou milosrdnou lež a zamlčovat jeho skutečný zdravotní stav, je zcela nesmyslné. Pacient získává většinu informací podvědomě. Každý má právo na pravdu, ať je pro něj sebevíce nepříjemná. Kromě jiného bychom neměli odmítat skutečnost smrti. Tím totiž odmítáme také spoustu cest a cestiček života. Pokud přestaneme smrt ignorovat a budeme ji chápat jako nedílnou součást života, jako vrchol, na který je třeba se připravit, pak zpětně kvalita našeho života bude nesrovnatelně hlubší. Vůdčí emocí západní civilizace je strach. Strach ze smrti pomine, když si připustíme, že jednou zemřeme, a začneme se na smrt připravovat.

Bhakta (oddaný) Jan Mareš, stoupenec hnutí Hare Kršna vysvětluje, že všechny naše zkušenosti z tohoto a z minulých životů jsou uloženy v jemnohmotném těle, které je obalem duše. Podvědomě známe svoji vinu a při opuštění těla je nám znovu připomenuta Bohem. Na základě svých činů získáváme příští podmínky k životu po reinkarnaci. Naše tělo se v průběhu života neustále mění a proto nemáme duši, ale duší jsme. Pokud nemáme potřebné znalosti, smrt je krokem do neznáma a zdrojem strachu. Smrt je pouze předěl, most, po kterém přecházíme do jiné sféry existence. Pokud je duše v čistém stavu, její tělo má formu čisté energie, která nedegraduje a neumírá. Duše tak zůstává ve svém věčném přirozeném vztahu s Kršnou.

Tanečník a choreograf a bývalý sólista Národního divadla v Bratislavě a šéf baletu v Olomouci Mgr. Petr Velheta se stal tajemníkem České alzheimerovské společnosti. Vysvětluje, že seniorům mnoho dlužíme. Jsou pro nás pokladnicí moudrosti a zkušeností, jíž neumíme využít. Dosud přetrvává představa, že starý člověk přemýšlí špatně a je pro stát nezajímavý, někdy i škodlivý. Člověk pokročilého věku však má obrovské zkušenosti a vědomosti, které nelze získat studiem, ale jedině životem. V pokročilém věku je lidské tělo opotřebované, avšak přesto senior může být velmi přínosný, pokud mu trochu přizpůsobíme prostředí a určité služby. Staří lidé by rádi byli ještě užiteční a většina z nich ještě touží se realizovat. Jak se dnes chováme my k našim seniorům, tak se jednou naše děti budou chovat k nám, protože jinému přístupu je nenaučíme.

Známá americká lékařka Elizabeth Kublerová-Rossová v jedné ze svých knih o smrti a umírání uvádí zkušenost, že strach ze smrti odeznívá, pokud umírající člověk je obklopen lidmi, kteří ho milují a kteří se o něj na jeho poslední cestě postarají. Tito lidé se musí snažit umírajícího pochopit a pomoci mu zmírnit jeho projevy strachu. Při zjištění konečné prognózy, na jejímž konci je neodvratná smrt, se u člověka nejprve objevuje šok a odmítnutí této zprávy. Jakmile si ji plně uvědomí, okamžitě se proti ní vzbouří a může být naplněn nenávistí ke všem zdravým lidem a živým tvorům vůbec. Zoufale se ptá, proč právě já? Málokdo se s takovou zprávou dokáže smířit a naopak se ze všech sil snaží hrozbu smrti odvrátit. Z marného snažení a po ztrátě poslední naděje se dostavuje hluboký smutek ze ztráty života, z opuštění všech a všeho, co měl rád. Posledním stádiem bývá pokorné smíření a přijetí konce. V celém tomto psychickém procesu by žádný člověk neměl zůstat osamělý, ale měl by mít možnost s někým hovořit.

MUDr. Pavel Boček pracoval čtrnáct let na dětské onkologii. Snaží se prosadit projekt Fund Raising, který by trvale finančně zajišťoval konkrétní nemocnice v regionech. Na jeho realizaci by se podíleli lékaři, zástupci místních organizací, firem, sportovních klubů, uměleckých profesí, právníci, finanční experti, žurnalisté a také vyléčení pacienti a rodiče dětských pacientů. Podle jeho názoru u nás chybí profese sociálních pracovníků a dobrovolníků, kteří by se věnovali onkologicky nemocným pacientům a jejich rodinám. U nás se vztahy pacienta a lékaře dosud podobají boji dvou znepřátelených stran. Naši lékaři se cítí být různými otázkami nemocných obtěžováni, protože nemají na takové rozhovory čas. Ve Spojených státech amerických proto pracují odborně vyškolení sociální pracovníci, kteří jsou s pacienty v neustálém kontaktu. Až 80% informací, které pacienta zajímají, jim poskytují tito sociální pracovníci.

Nemocný člověk by neměl být ponechán napospas zdravotnickému zařízení a zdravotníkům. Neměl by se dostat do vleku událostí, své nemoci a lidí, kteří o něj pečují. Pacient má právo na veškeré informace o svém zdravotním stavu a prognózách. Nemocným by se měla sdělovat pravda, pouze ve výjimečných případech by se mělo postupovat opatrněji. Nejhůře se prohra oznamuje pacientovi, který měl velkou šanci na vyléčení a věděl o ní. Paradoxně se snáze oznamují špatné zprávy pacientům, jejichž stav byl od počátku beznadějný.

V amerických nemocnicích s pacienty na téma umírání a smrti hovoří zmínění sociální pracovníci. Musí být schopni především komunikovat s lidmi a musí umět se vcítit do pacienta. U nás takové rozhovory zvládají spíše lékaři, kteří již mají nějaké zkušenosti s umírajícími lidmi. Umírající člověk by neměl zmizet ze společenství lidí někam na samotku. Umírající člověk, ať už se jedná o dítě nebo o starce, potřebuje v posledních chvílích života především kontakt se svými blízkými.

Pokud umírající člověk příliš trpí neutišitelnými bolestmi, používají se kombinace psychofarmak a silných analgetik. Pacient pak přechází prakticky do trvalého spánku. Jaký je však rozdíl mezi tímto spánkem a spánkem věčným? Každý pacient by měl mít možnost rozhodnout o svém životě a nemoci. Nikdo přece nemá právo poslední chvíle života člověka nějak regulovat.

Dříve byla smrt rodinnou záležitostí, stejně jako zrození. Lidé prožívali lítost nad smrtí blízkého člověka, avšak do poslední chvíle jeho života ho obklopovali. Smrt chápali jako přirozeným a nezbytným završením života. Ve 20. století byla smrt vytěsněna za zdi nemocnic, kde lidé umírali v přítomnosti sester, lékařů a složitých přístrojů. Lidé by se rádi vrátili ke starým zvykům, avšak kvůli civilizačním a zákeřným, často bolestivým chorobám málokdo umírá v klidu a v pohodě. Umírat v rodině by bylo dobré, avšak nemocný se trápí nesnesitelnými bolestmi, často vyžaduje péči, kterou mu zaměstnaní příbuzní nemohou poskytnout. Dnes jen málokdo má dostatečné zkušenosti s péčí o bezmocné a umírající.

Jednou z důležitých pomocí pro umírající je paliativní medicína, jejímž hlavním cílem je umožnit člověku důstojně a kvalitně prožít zbytek života. Její součástí je proto tišení bolestí, které často onemocnění provázejí. Zařízením s paliativní péčí je hospic. V podstatě jde o penzion s jednolůžkovými pokoji s případnou přistýlkou pro návštěvy rodinného příslušníka přes noc a s hostinskými pokoji pro početnější návštěvy. Odborná péče lékařů v hospici zaručuje, že pacient bude z paliativní péče předán do kurativní péče (vedoucí k vyléčení onemocnění), pokud se zdravotní stav nemocného zlepší.

Hospicová péče se snaží zachovat plnohodnotnost života se všemi jeho maličkostmi. Kromě péče lékařské a sociální by měla zajistit také péči psychologickou a spirituální. Chorobné, depresivní a pesimistické myšlení může být často zhoubnější než nějaké vážné tělesné onemocnění. Pacient by měl co nejméně trpět svým onemocněním, aby nikdy neměl důvod žádat o euthanasii.

Bohužel společnost včetně zdravotních pojišťoven a některých zdravotníků dosud považuje hospic za nadstandardní zařízení. Nejdůležitější věcí v hospici je zajistit soukromí pacientů, neboť kdy má člověk větší právo na soukromí, než při umírání? Umírající člověk potřebuje mít soukromí pro komunikaci a pro své blízké.

Při nástupu do hospice lidé většinou ještě nejsou smířeni se svým koncem nebo přicházejí v depresi a rezignaci k životu. Úkolem pracovníků hospice je provést pacienta všemi nepříjemnými psychickými fázemi až do fáze přijetí a smíření s neodvratným koncem života. Proto je tak naprosto nutné soukromí, kde lze s pacientem hovořit naprosto o všem.

Hospic není domem smrti, jak se lidé velice mylně domnívají, ale naopak, je domem plným kvalitního života až do konce. Člověk zde dožívá plnohodnotně a nedochází k sociální smrti dříve než ke smrti fyzické. Paliativní péče zajišťuje, že pacient netrpí krutými bolestmi, ale ani není v bezvědomém spánku, který ho okrádá o leckdy nejvzácnější čas.

Lidé, kteří se smířili s tím, že je nezbytné jednou také zemřít, vychutnávají život velmi intenzivně. Uvědomují si jeho krásu a vzácnost a nehodlají si své prožitky kazit nepodstatnými problémy. Přitom vůbec nerozhoduje víra v posmrtný život nebo nějaké náboženské výklady, ale přijetí smrti. Teprve plné vědomí vlastní smrtelnosti nám umožňuje nalézt správný přístup k životu.

Jsem přesvědčen, že kniha Evy Pavlatové k takovému uvědomění může přispět. Název poslední kapitoly této knihy je pro nás všechny - starší i mladé - výzvou: "Nebojte se smrti!"

Literatura:

[1] Eva Pavlatová: Bojíte se smrti? Nakl. Olympia, Praha 2001. ISBN: 80-7033-061-9

[2] Marlo Morganová: Poselství od protinožců. Vydal Práh, Praha 2000. ISBN: 80-7252-034-2 Z angl orig.: "Mutant Message Down Under" přeložila Milena Bauerová. 

podle knihy Evy Pavlatové 
zpracoval: Jiří Svršek

zdroj :http://natura.baf.cz

 

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <hr> <img> <a> <p> <br>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Více informací o možnostech formátování

CAPTCHA
This question is for testing whether you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Image CAPTCHA
Enter the characters shown in the image.

Články na pokračování

Počet návštev:  SEO TEST S-RANK GOOGLE PAGERANK ALEXA RANK